ECLI:CZ:US:2020:4.US.2768.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2768/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem, sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. července 2020 č. j. 2 KZN 108/2020-21 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 21. dubna 2020 č. j. 2 ZN 6/2020-56, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státního zastupitelství, neboť jimi došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Obvodního oddělení Kolín (dále jen "policejní orgán"), byla usnesením ze dne 11. 3. 2020
č. j. KRPS-341286-64/TČ-2019-010411 odložena trestní věc pro podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku. Těch se měl podle stěžovatele, jako poškozeného, dopustit neznámý pachatel tak, že u domu, kde stěžovatel bydlel, odstranil a vyměnil zámky a vyklidil stěžovatelovy věci. V průběhu šetření bylo zjištěno, že tak postupoval exekutor na základě žádosti vlastníka nemovitosti, který ji v minulosti vydražil v exekuci. Stěžovatel v domě pobýval bez právního důvodu (resp. se o něj vedl spor). Stěžovatelovy věci tak byly vyklizeny v exekučním řízení a uskladněny. V dané věci jde o soukromoprávní spor a orgány činné v trestním řízení musí postupovat v souladu s §12 odst. 2 trestního zákoníku. Spor o vlastnická práva jednotlivých osob již v minulosti řešily obecné soudy.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství v Kolíně zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnilo se závěrem policejního orgánu, že stěžovatel se musí případné ochrany svých práv domáhat občanskoprávní cestou. Spáchání trestného činu nic nenasvědčuje. Policejní orgán odepřel stěžovateli právo nahlédnout do spisu z důvodu jeho nekompletnosti a stěžovatel nepožádal o přezkoumání takového postupu.
4. Následně stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. To v napadeném sdělení uvedlo, že ve výše uvedeném postupu neshledalo jakékoliv pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že exekutor a orgány činné v trestním řízení selhaly při povinnosti chránit stěžovatelův majetek. Stěžovatel nebyl exekutorem informován o vyklízení nemovitosti, což považuje za skutečnost důležitou z hlediska trestní odpovědnosti. Toto jednání mělo pak závažné následky, neboť stěžovatel se ve svých 80 letech ocitl bez jakéhokoliv majetku na ulici, a to těsně před vánočními svátky. Přestože policejní orgán tvrdil, že stěžovatelovy věci byly uskladněny, ze samotného vyjádření exekutora vyplývá, že některé byly zlikvidovány. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v neprovedení výslechu jím navrhovaného svědka. Jde tedy o tzv. opomenutý důkaz zakládající neústavnost napadených rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že orgány činné v trestním řízení nereagovaly na řadu stěžovatelových námitek. Stěžovatel dále upozorňuje, že spadá do skupiny zranitelných poškozených, avšak samy orgány činné v trestním řízení neměly o jeho postavení jasno. Zároveň bylo stěžovateli odepřeno nahlédnout do spisu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom obsahu práva na účinné vyšetřování, jako práva na určitý proces, a nikoliv jeho výsledek. Navzdory tomu je však ve skutečnosti část ústavní stížnosti koncipována opačně. Stěžovatel se fakticky domáhá nikoliv dalšího šetření věci, ale přijetí závěru o spáchání trestného činu. Policejní orgán v dané věci provedl obsáhlé šetření a zjistil přitom všechny relevantní skutečnosti (zejména identitu všech jednajících osob). Tím pro něj povinnosti vyplývající z práva na účinné vyšetřování končí. Právo na účinné vyšetřování se již dále neaplikuje v případech výhradně majetkové újmy, kde je poškozenému známa identita jím tvrzeného "pachatele" [srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V takovém případě má totiž dotčený subjekt řadu nástrojů, jimiž se může nápravy tvrzené újmy domáhat ve stejné intenzitě jako v trestním řízení (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15).
8. Právo na uložení trestněprávní sankce zásadně žádný poškozený nemá. Výjimku tvoří pouze závažné trestné činy proti životu spáchané osobami v postavení orgánů veřejné moci (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2007 ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, stížnost č. 7888/03). To však zjevně není stěžovatelův případ.
9. Orgány činné v trestním řízení naopak v dané věci postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť odmítly vnést trestněprávní prvek do probíhajícího soukromoprávního sporu a tím jednu z jeho stran znevýhodnit [srov. např. nálezy ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) nebo ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321)]. Trestní právo musí v takových případech nastupovat jako ultima ratio, tedy poslední dostupný prostředek k nastolení stavu souladného s právem. Taková podmínka však v dané věci naplněna není a stěžovatel ostatně nic takového ani netvrdí. Domáhá se totiž v podstatě pouze přezkumu soudních a exekučních rozhodnutí trestněprávní cestou. To je však postup nepřípustný.
10. Jediná zdánlivě relevantní námitka se týká neprovedení jednoho konkrétního důkazu (viz blíže sub 5 - navržený výslech svědka). Vzhledem k jednoznačným učiněným skutkovým zjištěním a objasněnosti posuzované věci (a její soukromoprávní roviny) a neuvedení toho, co trestněprávně relevantního má být daným důkazem zjištěno, nemůže ani tato námitka založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
11. Namítá-li stěžovatel neoprávněnost odepření práva nahlédnout do spisu, pak z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel nevyužil procesních opravných prostředků. Teprve po jejich vyčerpání se může výsledkem takové procesní aktivity zabývat Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325)].
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil sub 1 namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu