ECLI:CZ:US:2020:4.US.28.20.1
sp. zn. IV. ÚS 28/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Hypoteční banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2019 č. j. 21 Cdo 2230/2017-317, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2016 č. j. 10 C 37/2014-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Feuermanna, zastoupeného Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou, sídlem U Soudu 388/1, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen princip smluvní svobody podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a příkaz šetřit smysl a podstatu základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále jimi bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 37/2014, se podává, že původní žalobci Martin Hruška a Jana Hrušková se žalobou domáhali určení neexistence zástavního práva ke konkretizované bytové jednotce a k ní přináležejícím spoluvlastnickým podílům na budově a pozemku. Uvedené zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno k zajištění dluhu předchozí vlastnice bytu Markéty Müllerové ve prospěch stěžovatelky, jako úvěrující společnosti, kdy Markéta Müllerová větší část kupní ceny bytu hradila právě z úvěru. V průběhu řízení na místo shora jmenovaných žalobců vstoupil na jejich místo vedlejší účastník. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2016 č. j. 10 C 37/2014-253 určil, že zástavní právo uzavřené mezi stěžovatelkou, jako zástavní věřitelkou, a Českomoravským stavebním bytovým družstvem [(dále jen "družstvo"), pozn. na majetek družstva byl v roce 2011 prohlášen konkurs], jako zástavcem, k zajištění pohledávky ve výši 3 450 000 Kč s příslušenstvím, neexistuje a nevázne na bytové jednotce ani na příslušných spoluvlastnických podílech (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (II. výrok). Okresní soud shledal neplatnost zástavní smlouvy, jednak pro rozpor s kogentním ustanovením §239 odst. 4 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), jednak pro rozpor s dobrými mravy. Konkrétně konstatoval, že k uzavření zástavní smlouvy nedala souhlas členská schůze družstva, přičemž souhlas členské schůze byl nutný, a že Markéta Müllerová a Ing. Leo Vychodil (otec jejích dětí a někdejší ředitel družstva) jednali ohledně uzavření úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy se záměrem poškodit původní žalobce, neboť Markéta Müllerová neměla od počátku v úmyslu úvěr splácet.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") neshledal opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 24 Co 406/2016-292 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Také krajský soud akcentoval, že nedostatek souhlasného rozhodnutí členské schůze družstva zakládá absolutní neplatnost zástavní smlouvy.
4. Stěžovatelčino dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 21 Cdo 2230/2017-317 zamítnuto (I. výrok) a bylo jí uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro vyřešení právních otázek, zda se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek souhlasu členské schůze se zastavením bytové jednotky podle §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku mohou domáhat také jiné osoby než družstvo (a jeho členové), a zda se §196a odst. 1 obchodního zákoníku použije také pro činnost družstva, avšak dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Nejvyšší soud se jednak ztotožnil s právním názorem krajského soudu a okresního soudu, a jednak dodal, že v posuzované věci závěr o absolutní neplatnosti smlouvy slouží nejen k ochraně původních žalobců (respektive jejich procesního nástupce - vedlejšího účastníka), kteří bytovou jednotku koupili od Markéty Müllerové, ale i k ochraně samotného bytového družstva, neboť při převodu bytové jednotky z Markéty Müllerové na původní žalobce byli tito nabyvatelé dle jejich tvrzení ujišťováni, že bytová jednotka není zatížena žádným zástavním právem, a to místopředsedou družstva a předsedkyní družstva (není tak vyloučeno, že by vedlejší účastník po zamítnutí žaloby na určení neexistence zástavního práva uplatňoval škodu způsobenou nepravdivým prohlášením i po bytovém družstvu). K tomu doplnil, že bylo především v zájmu stěžovatelky a rovněž v jejích možnostech, aby si jako profesionál v oblasti poskytování hypotečních úvěrů a uzavírání smluv k jejich zajištění před sjednáním předmětné zástavní smlouvy ověřila počet členů družstva a vyžádala si rozhodnutí jeho členské schůze podle §239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), v němž bylo podle stěžovatelky dovozeno, že i když při uzavření smlouvy dojde k porušení určitého zákonného příkazu nebo zákazu, lze smlouvu shledat neplatnou pouze tehdy, když účelem porušeného zákazu či příkazu byla ochrana legitimního zájmu osoby, která se této neplatnosti dovolává. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zároveň nikterak nezpochybňuje, že podle pro věc relevantního znění obchodního zákoníku do působnosti členské schůze družstva patřilo rozhodování o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s byty a souhlas členské schůze družstva při prodeji bytu Markétě Müllerové dán nebyl. Soudy však podle stěžovatelky vůbec nebraly v potaz, že účelem souhlasu členské schůze družstva je pouze ochrana družstva a zájmů jeho členů před svévolným jednáním statutárních orgánů, a nebyl proto důvod shledávat zástavní smlouvu v daném případě absolutně neplatnou.
6. Nadto původní žalobci (manželé Hruškovi) skutečnost, že byli předsedkyní družstva, respektive místopředsedou družstva, ujišťováni o neexistenci zástavního práva, v řízení před obecnými soudy nikterak neprokázali. Jde tedy podle stěžovatelky pouze o neprokázané tvrzení. Navíc jakékoliv hypotetické pohledávky dovozované z eventuálního nepravdivého tvrzení orgánů družstva, jsou podle stěžovatelky promlčeny, když žádná pohledávka nebyla přihlášena ani do konkursního řízení, v němž se družstvo v mezidobí ocitlo. Na druhou stranu sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že je podnikatelem a mohla si doložení souhlasu členské schůze družstva vyžádat. Podle rozhodné právní úpravy však sankcí za toto pochybení stěžovatelky není možnost kohokoliv dovolávat se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a neexistence zástavního práva pro případ, že takový souhlas nebyl dán.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že neplatnosti smluvního vztahu se může dovolávat i osoba, která není jeho účastníkem, pokud se i její právní sféry tento smluvní vztah také dotýká. Z uvedeného zároveň vyplývá, že ustanovení zakotvující neplatnost takového smluvního vztahu nemusí být určeno výhradně k ochraně té osoby, která se této neplatnosti dovolává. V nyní posuzovaném případě nelze podle Nejvyššího soudu vycházet ze stěžovatelkou zmiňované judikatury Ústavního soudu (tedy ani z nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04), neboť není pochyb o tom, že zástavní smlouva byla v právě posuzovaném případě ve zřejmém rozporu s jednoznačným ustanovením obchodního zákoníku. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nelze jemu ani okresnímu soud vytýkat, že neprovedly test proporcionality důsledků absence souhlasu členské schůze družstva s dispozicemi s jeho majetkem, neboť tento test byl proveden Nejvyšším soudem, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Okresní soud jen lapidárně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku a návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
10. Vedlejší účastník zdůraznil, že tvrzení stěžovatelky o jediném důvodu určení neexistence předmětného zástavního práva je absence souhlasu členské schůze družstva, protože dalším důvodem byl rozpor s dobrými mravy jednání stran v procesu uzavírání předmětné smlouvy. Připomenula též závěr Nejvyššího soudu o možnostech stěžovatelky, jako profesionálky (viz výše), a dodává, že kdyby byla v kontraktačním procesu bdělá, nebyla by jakkoliv její práva ohrožena. Za nepřiléhavé považuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu a ohrazuje se vůči stěžovatelčině spekulaci o tom, že nabyl jednotku za nepřiměřeně nízkou cenu (s odkazem na obsah jeho vyjádření k dovolání). Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za pouhou polemiku s věcnou argumentací správného rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. Vzhledem ke zjištění, že vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení neobsahují žádná tvrzení a argumenty, jež nebyly předloženy v dosavadním průběhu řízení, nebylo třeba je zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
15. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že nároky kupujících manželů Hruškových, respektive nároky vedlejšího účastníka na náhradu škody vůči družstvu nebyly zcela vyloučeny. Ústavní soud jistě nebude zkoumat, zda k ujištění manželů Hruškových místopředsedou družstva či předsedkyní družstva o tom, že předmětný byt nebyl zatížen žádnou právní vadou, došlo, či nikoliv. Na druhou stranu, z údajů obsažených v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (z časové souslednosti nabytí bytu Markétou Müllerovou a jeho následného prodeje) je zjevné, že předmětná bytová jednotka byla předmětem spekulace minimálně ze strany Markéty Müllerové, nelze tedy vyloučit, že manželé Hruškovi mohli být oklamáni.
16. Skutečnost, že vady spočívající v absenci rozhodnutí členské schůze družstva se mohly dovolávat i třetí osoby, plyne ze zákona a je uznávána relevantní komentářovou literaturou [srov. k tomu výklad ke druhé větě odst. 1 §267 obchodního zákoníku - TOMSA, Miloš. §267 (Neplatnost právních úkonů). In: ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 912]. Proto okolnost, že takové možnosti k tomu legitimované osoby nevyužily, respektive že se jejich právo dané jim zákonem k eventuální obraně promlčelo, nemůže být důvodem pro závěr, že se k nedostatku právního úkonu (zde tedy k absenci souhlasu členské schůze družstva s dispozicemi s majetkem družstva) nebude přihlížet.
17. Odkaz stěžovatelky zejména na nález sp. zn. II. ÚS 87/04 není případný, neboť v nyní hodnocené věci o žádný "nerozumný výklad" (řečeno slovy tohoto nálezu) nejde; těžko lze totiž srovnávat situaci, kdy starosta městské části - byť formálně vadně - sjedná zvýšení nájmu, který městské části jako pronajímateli z nájemní smlouvy plyne, a situaci, kdy dochází minimálně k pochybným dispozicím s majetkem družstva. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti připouští, že - byť je podnikatelem a na finančním trhu profesionálem - si nenechala doložit při uzavírání úvěrové a zástavní smlouvy souhlas členské schůze družstva.
18. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu