ECLI:CZ:US:2020:4.US.2807.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2807/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jarošové, zastoupené JUDr. Veronikou Beerovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2020 č. j. 44 Nc 2364/2020-30, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shledává porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jež jí zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 7. 2020 č. j. 44 Nc 2364/2020-24, vydaným asistentkou soudce, bylo rozhodnuto, že k insolvenčnímu návrhu stěžovatelky ze dne 13. 7. 2020, který byl doručen soudu téhož dne, se podle §97 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona nepřihlíží. Důvodem bylo, že návrh byl podán v elektronické podobě zástupkyní stěžovatelky, plná moc obsahovala podpisovou ověřovací doložku a patrně byla i autorizovaně zkonvertována do elektronické podoby, soudu však byla předložena prostá naskenovaná kopie takto zkonvertované plné moci, ačkoli bylo nezbytné, aby byla předložena v podobě výstupu autorizované konverze dokumentů podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, neboť jen v tomto případě jde o plnohodnotný ekvivalent plné moci s úředně ověřenými podpisy.
3. K námitkám stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením své předchozí usnesení potvrdil. K tomu uvedl, že ze záznamu o ověření elektronického podání zjistil, že plná moc s podpisovou doložkou připojená k návrhu v elektronické podobě (doručená prostřednictvím datovou schránky zmocněnkyně) nebyla předložena v podobě výstupu autorizované konverze dokumentu, a dané podání tak nesplňuje podmínku úředně ověřeného podpisu na plné moci, a proto se k němu nepřihlíží.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v insolvenčním návrhu předložila plnou moc, na níž byl její podpis ověřen, že ve svých námitkách uvedla, že tento návrh byl podán v elektronické podobě její právní zástupkyní a všechny dokumenty opatřené úředně ověřeným podpisem byly zkonvertovány z listinné do elektronické podoby, k nimž bylo připojeno potvrzení o předání výstupu z provedené konverze, a že šlo o podobný postup jako v jiném řízení (vedeném u krajského soudu pod sp. zn. KSUL 89 INS 8952/2020), v němž bylo insolvenční řízení zahájeno, přičemž se odvolávala na §13 občanského zákoníku, obsahující právní reglementaci principů předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání, a dále na důvodovou zprávu k němá, resp. legitimního očekávání, že její případ bude posouzen jako jiný typově shodný a již rozhodnutý případ, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245). Přitom její právní zástupkyně v minulosti prováděla rovněž konverzi plné moci pro účely podání insolvenčního návrhu, kdy namísto doložky o provedené konverzi přiložila potvrzení o předání výstupu provedené konverze.
5. Dále stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že se s těmito jejími námitkami nevypořádal, přičemž tvrdí, že měla právo důvodně očekávat, že bude její věc rozhodnuta obdobně jak věc předchozí. Uvádí, že důvodné očekávání obdobného rozhodnutí nezakládá subjektivní právo na to, aby byla věc skutečně obdobně rozhodnuta, budou-li to vyžadovat okolnosti případu, změní-li se právní úprava, či bude-li příslušný orgán považovat předchozí rozhodnutí za nesprávné, pak však musí uvést důvod odchylky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Jak Ústavní soud zjistil z insolvenčního rejstříku, stěžovatelka dne 28. 8. 2020 prostřednictvím své právní zástupkyně podala ke krajskému soudu insolvenční návrh (opět) ze dne 13. 7. 2020, nyní však již tento návrh zřejmě splňoval všechny zákonem stanovené náležitosti (tj. včetně plné moci v podobě výstupu autorizované konverze dokumentů), neboť řízení o tomto návrhu je nyní vedeno u krajského soudu pod sp. zn. KSUL 45 INS 18082/2020, přičemž usnesením ze dne 2. 9. 2020 č. j. KSUL 45 INS 18082/2020-A-8 byl zjištěn stěžovatelčin úpadek s tím, že bude řešen oddlužením.
9. Z ústavní stížnosti, která byla následně (dne 30. 9. 2020) podána, neplyne, jak by stěžovatelka měla být z materiálního hlediska na svém právu na soudní ochranu dotčena, resp. jaký smysl by měla kasace napadeného usnesení, dosáhla-li zamýšleného cíle již na základě dalšího, obratem podaného insolvenčního návrhu.
10. Nelze dále přejít, že stěžovatelka neústavnost napadeného usnesení spatřuje pouze na rozdílném rozhodování krajského soudu, tj. neuvádí, proč by dané právní posouzení krajského soudu nemohlo obstát z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti. Byť je rozdílné soudní rozhodování jevem jistě nežádoucím, a to i v případě, je-li předmětem otázka procesního práva, nejde o vadu, jež by byla sama o sobě důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu