ECLI:CZ:US:2020:4.US.2843.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2843/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Spáčila, zastoupeného JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D., advokátem, sídlem Křížkovského 844/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 1215/2019-323, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 69 Co 194/2018-294 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2018 č. j. 19 C 201/2016-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ivanky Kamburoglu, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 3 200 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí na nákladech řízení částku 448 965,30 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice převedla na účet stěžovatele výše uvedenou částku, a to na základě ujednání, že na ni bude následně (viz blíže sub 5) převedena stěžovatelova nemovitost; tento převod se však neuskutečnil. V návaznosti na to dospěl okresní soud k závěru, že se stěžovatel na její úkor bezdůvodně obohatil, přičemž jako nedůvodnou posoudil stěžovatelovu námitku promlčení, neboť k odvolání příslibu převodu anebo k vytvoření stavu, kdy bylo zřejmé, že převod realizován nebude, došlo dne 15. 4. 2015 a žaloba byla podána dne 29. 6. 2016, a tudíž žaloba byla podána před uplynutím promlčecí lhůty.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 64 916 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho právní polemiku zaměnil za polemiku skutkovou. K tomu uvádí, že soudy nižších stupňů zjistily dvě skutkové verze - "dva" počátky běhu promlčecí doby, avšak "první" nijak právně nehodnotily, konkrétně nehodnotily právní stav vzniklý již v roce 2011, ačkoliv z něho muselo být rovněž zřejmé, že příslib převodu nemovitosti nebude realizován, neboť dle skutkového zjištění měl ústně odmítnout ústní požadavek vedlejší účastnice na uzavření kupní smlouvy. Jeho námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, spočívající v tom, že ač byly zjištěny dvě skutkové verze, první vůbec hodnocena nebyla, zůstala nevypořádána. Kdyby byla hodnocena, musel by Nejvyšší soud dospět k jinému právnímu posouzení otázky promlčení. Soudy nižších stupňů tedy zjistily "dvojí skutková zjištění", která si ale vzájemně odporují, aniž by se s těmito rozpory vypořádaly, a dovolací soud formalisticky uvedl, že jde o pouhou skutkovou polemiku, čímž mu fakticky odmítl poskytnout soudní ochranu.
6. Stěžovatel popírá, že by v souvislosti s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v dovolání neuvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť v něm namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To, že nespecifikoval spisovou značku konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, však není, jak má plynout z nálezů Ústavního soudu, určující. Soudy nižších stupňů přitom bez opory v dokazování učinily vlastní skutkový závěr, že peněžní prostředky mu byly poskytnuty jménem vedlejší účastnice "na její účet". Peněžní prostředky ve výši 3 678 176,06 Kč mu ale nepoukázala vedlejší účastnice, ale třetí osoba - PREMIÉR MARKETING GROUP, spol. s r. o., která ani nebyla schopna specifikovat důvod platby.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká i to, že se nezabýval důvodem "nepoučení" podle §118a o. s. ř. I když tento soud uvedl, že soudy nižšího stupně rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, nikoliv na základě neunesení důkazního břemene, dle stěžovatele tomu má být naopak - uvedly totiž, že neprokázal své tvrzení, že finanční prostředky představovaly výpomoc (půjčku) do jeho podnikání. V návaznosti na to stěžovatel shrnuje skutková zjištění, poukazuje na svědeckou výpověď Jaromíra Kolomazníka (pozn.: tento důkaz však v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 46/2018-243 byl označen za nepřípustný), vytýká soudům nižších stupňů, že "absolutizovaly nepravdivou textaci kupní smlouvy (pozn.: na jejímž základě mělo dojít k převodu stěžovatelovy nemovitosti) a aplikovaly zjednodušující přístup v jejím hodnocení na úkor rozporu a pochybností, které hodnotí jako zanedbatelné", a upozorňuje, že samotná vedlejší účastnice žádala vysvětlit, proč mu výše uvedená společnost poukázala její peníze, resp. kdy a na jaký účet peníze poukázala a proč (vedlejší účastnice) požadovala do kupní smlouvy promítnout půjčku, kterou mu v minulosti poskytla, ač s touto smlouvou nesouvisela. Půjčka dle stěžovatele měla být protihodnotou závazku zaplacení kupní ceny, což bylo důvodem nepravdivé textace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario; k tomu viz ale níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. V jednotlivostech pak je třeba uvést následující závěry.
11. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že v souvislosti s jeho námitkou promlčení soudy nižších stupňů nehodnotily stav vzniklý v roce 2011, resp. že "zjistily dvojí skutková zjištění", aniž by se vypořádaly se vzniklými rozpory. Tuto skutečnost vyvozuje z důkazu usnesením Policie České republiky ze dne 10. 5. 2016 č. j. KRPM-100174-56/TČ-2015-140573-316 (resp. z podání vedlejší účastnice, které bylo v tomto usnesení předestřeno). Z tohoto usnesení však neplyne, že by stěžovatel v roce 2011 odmítl převod nemovitosti, ale že vedlejší účastnice ji tehdy chtěla převést do svého vlastnictví a při této příležitosti se dozvěděla, že hypotéka, kterou stěžovatel předmětnou nemovitost zatížil, "končí" až v březnu 2017 a že stěžovatel odmítl tuto hypotéku vyplatit dříve z důvodu, že "nemá peníze". Poukazuje-li stěžovatel na skutková zjištění týkající se roku 2015, ty jen logicky na výše uvedené události navazují, resp. potvrzují skutečnost, že v roce 2011 účastníci řízení očividně nepovažovali věc "za uzavřenou". Za této situace není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by namítaný rozpor měl vlastně spočívat.
12. Má-li snad stěžovatel za to, že z hlediska počátku běhu promlčecí doby ve smyslu §621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno za rozhodující (relevantní) považovat událost, k níž došlo v roce 2011, nelze tomuto názoru přisvědčit ani co do jeho věcné správnosti, natož pak, že by v tomto ohledu mohl označit závěry soudů nižších stupňů za zcela nepřiměřené (tzv. extrémní), a tudíž za neslučitelné s požadavky ústavnosti.
13. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel dále uvádí, že v dovolání vytýkal nesprávné posouzení věci (otázky promlčení), a to ve vztahu k jeho skutkové verzi, a že uvedený soud se s tím vypořádal nesprávně, když konstatoval, že jde o skutkovou polemiku. Jak patrno z podaného dovolání, stěžovatel v něm předestřel otázku, zda "může již započatá promlčecí doba v minulosti počít běžet znovu v budoucnu, aniž by došlo k jejímu řádnému stavení či přerušení" s tím, že jde o otázku dosud výslovně judikaturou (dovolacího soudu) neřešenou. Na řešení této otázky však dovoláním napadený rozsudek nespočívá, neboť krajský soud nedospěl k závěru, že začala běžet promlčecí lhůta již v roce 2011. Stěžovatel vytrhl z kontextu dílčí skutkové zjištění okresního soudu, a to "upravil" tak, aby odpovídalo jeho právnímu názoru (viz výše). V takovém případě, odvíjí-li stěžovatel nesprávné právní posouzení od jiného skutkového stavu, nelze považovat závěry Nejvyššího soudu, že v dovolání nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), za jakkoliv nepřiléhavé.
14. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu i to, že se nezabýval jeho námitkou absence aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v daném sporu, a to z důvodu, že nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. To stěžovatel odmítá, tvrdí, že jeho přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentuje zde tím, že není nezbytné, aby ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu specifikoval uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí. Takový názor, tedy že je třeba specifikovat tuto praxi spisovou značkou rozhodnutí dovolacího soudu, však Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nevyslovil a z podaného dovolání neplyne, že by tato údajná "ustálená rozhodovací praxe" byla konkretizována jakýmkoliv jiným způsobem.
15. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto směru nedostál zákonným požadavkům na obsah dovolání, nemohl se Nejvyšší soud zabývat otázkou jeho přípustnosti (a případně důvodnosti). Pro řízení o ústavní stížnosti z toho plyne, že stěžovatel nevyčerpal (řádně) všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici, a proto námitka vadného právního posouzení otázky aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice soudy nižších stupňů není přípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že se Nejvyšší soud k danému posouzení krajského soudu vyjádřil, neboť tak učinil toliko formou obiter dicti, kdy by i případné posouzení dané otázky jinak nemohlo mít na výsledek dovolacího řízení žádný vliv.
16. Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou, že nebyl poučen podle §118a o. s. ř., z napadeného usnesení plyne, že tak učinit nemohl, neboť pro to nebyly splněny zákonné předpoklady (§242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Nicméně možno odkázat na úvahy Nejvyššího soudu, opět vyslovené formou obiter dicti, případně i závěry krajského soudu, z nichž plyne, proč ani tato námitka nebyla důvodná. S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje.
17. Stěžovatel vznáší i námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými skutkovými a právními závěry, ve své podstatě ale polemizuje s tím, jak obecné soudy provedené důkazy zhodnotily, a to za situace, kdy opakuje výhrady, které již v soudním řízení zazněly a které soudy nižších stupňů zohlednily, přičemž skutkové závěry v napadených rozsudcích řádně odůvodnily. Námitkou tzv. extrémního rozporu se zabýval i Nejvyšší soud, jenž ji zhodnotil jako evidentně nedůvodnou, a také vysvětlil, na jakém základě k tomuto závěru dospěl. Vzhledem k tomu, že by Ústavní soud mohl jen zopakovat to, co již bylo uvedeno obecnými soudy, pro stručnost odkazuje na napadená soudní rozhodnutí s tím, že se i zde s nimi plně ztotožňuje.
18. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práva či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu