ECLI:CZ:US:2020:4.US.2849.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2849/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky O. J. S., zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2020 č. j. 17 Co 140/2020-1016, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. února 2020 č. j. 41 P 37/2016-978 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 41 P 37/2016-947, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého S. S. a 2. J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 12. 2019 č. j. 41 P 37/2016-947 byl 1. vedlejší účastník (dále též "nezletilý") pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") (výrok I). Matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 3 000 Kč měsíčně, s účinností ode dne 1. 12. 2019. Tato úprava platila i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství (výrok II). Soud nařídil rodinnou terapii rodičů a stanovil pro ně bližší pravidla (výrok III). Dále zastavil řízení o úpravu styku otce s nezletilým (výrok IV), uložil oběma rodičům uhradit každému jednu polovinu nákladů řízení vzniklých státu (výrok V). Dále zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 41 P 37/2016-198, které nabylo právní moci dnem 29. 3. 2017 (výrok VI), rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků I, III a VI tohoto rozsudku (výrok VII) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VIII). Stěžejním důkazem pro rozhodnutí ve věci byl znalecký posudek, ve kterém znalci uvedli, že nejvhodnějším výchovným prostředím pro nezletilého je péče u otce, která se z psychologického hlediska ukazuje jako pro nezletilého nejméně zatěžující a umožňující současně jeho široký kontakt s matkou. Opakované snahy obvodního soudu i kolizního opatrovníka o co nejvhodnější uspořádání poměrů nezletilého a následnou úpravu péče o nezletilého vyhovující jeho zájmům byly otcem podporovány a matkou mařeny, kdy otec spolupracoval a prezentoval ochotu přistoupit de facto na jakoukoli úpravu péče, která by vyhovovala zájmům a dobrému psychickému vývoji nezletilého s tím, že tomu přizpůsobí své poměry. Naopak matka odmítala spolupráci, nerespektovala přání nezletilého a jednoznačně trvala na svěření nezletilého do její péče. Obvodní soud na základě provedeného dokazování vyloučil, že nezletilý není v péči otce zabezpečen a hrozí mu nebezpečí, že by otec nadměrně požíval alkohol a nedbal na zdravotní stav nezletilého, stejně tak nebylo prokázáno, že by otec vedl nezletilého k neúctě k ženám a k nenávisti k jiným národům. Obvodní soud zdůrazňuje, že otec má jako primární pečovatel zejména vést nadále nezletilého k lásce a úctě k matce, respektovat všechny potřeby nezletilého v obecné rovině i specifické, umožnit co nejširší styk nezletilého s matkou, příp. zajistit nezletilému odbornou pomoc v případě potřeby.
3. Obvodní soud následně napadeným usnesením stanovil, že matka je povinna zaplatit státu - obvodnímu soudu - náklady řízení vzniklé státu ve výši 5 575 Kč, a to na účet obvodního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (výrok I), a současně, že se otci vrací částka ve výši 9 150 Kč z jím zaplacené zálohy na náklady řízení vzniklé státu (výrok II).
4. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II, III, V, VI a VIII (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Přisvědčil obvodnímu soudu v názoru, že svěření nezletilého do výlučné péče otce je za daných okolností v nejlepším zájmu nezletilého, neboť péče otce poskytuje nezletilému stálé rodinné a výchovné zázemí, respektuje citové vazby nezletilého k matce a umožňuje mu, aby se s matkou podle svého přání stýkal. Vhodnost takto nastoleného uspořádání výchovných poměrů nezletilého nebyla zpochybněna ani jeho praktickou realizací v mezidobí od rozhodnutí obvodního soudu do rozhodnutí městského soudu, neboť jak plyne z aktuálního šetření kolizního opatrovníka, rodinná situace se zklidnila, nezletilý je v péči otce spokojený a dobře v ní prospívá. Současně je v kontaktu s matkou a otec mu ve styku s matkou nebrání. Probíhá-li styk nezletilého s matkou, pak zásadně není důvod, aby byl upraven soudním rozhodnutím. Nicméně v případě, že by absence komunikace mezi rodiči ve svém důsledku neumožňovala či komplikovala styk nezletilého s matkou v dostatečném rozsahu, nic nebrání rodičům, aby soudu návrh na úpravu styku podali. Správným shledal městský soud rovněž rozhodnutí obvodního soudu o výživném, jelikož částka 3 000 Kč měsíčně odpovídá výdělkovým schopnostem matky, jejíž příjem se pohybuje kolem 20 000 Kč měsíčně, a také odůvodněným potřebám nezletilého, který je ve věku 14 let a navštěvuje základní školu. Nepřisvědčil odvolacím námitkám matky, namítala-li nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu. Za opodstatněné lze sice považovat odvolací námitky matky, že se obvodní soud v rozsudku nevypořádal s důvody, pro které neprovedl některé z navrhovaných důkazů. Pochybení obvodního soudu však nemělo vliv na správnost jeho rozhodnutí, neboť z obsahu plyne, že jde o matkou navrhované výslechy bývalé partnerky otce, jeho zletilých dětí, jejich matky a opatrovnické spisy zletilých dětí otce apod., tedy o důkazy, které zjevně nemohou přispět ke zjištění relevantních skutečností, tj. charakteru rodinných vztahů mezi účastníky řízení, posouzení vztahu a výchovných schopností rodičů k nezletilému a volbě nejlepšího uspořádání jeho výchovných poměrů. Nadto skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé již byly v řízení zjištěny jinými provedenými důkazy, zejména výslechy účastníků, šetřením kolizního opatrovníka a znaleckým posudkem. Za tohoto stavu věci by matkou navrhované doplnění dokazování bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Také ostatní odvolací námitky matky neshledal městský soud důvodnými.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí jak se svěřením nezletilého do péče otce, tak se stanoveným výživným. Namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zájmem nezletilého, nedbaly jeho přání, svými rozhodnutími zcela změnily výchovné prostředí, v němž byl 14 let, a navíc svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Obecné soudy též neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy. Nejde přitom o žádné obstrukční návrhy, ale návrhy relevantní ve vztahu k předmětu řízení a způsobilé objasnit některé aspekty posuzované věci. Ke stanovenému výživnému stěžovatelka uvádí, že ačkoli od podání návrhu na úpravu péče byl nezletilý po celou dobu až do okamžiku, kdy se rozsudek obvodního soudu stal ve výroku I předběžně vykonatelným, ve faktické péči matky, soudy obou stupňů existenci a plnění vyživovací povinnosti za dobu části řízení nezkoumaly a o výživném za tuto dobu, vč. případného nedoplatku na výživném, nerozhodly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o věcech svěření nezletilých do péče i stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci však nebylo shledáno v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, případně nezletilého, a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o svěření nezletilého do péče otce i stanovení výživného. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily, přičemž u skutkových zjištění (zejména s ohledem na zpracovaný znalecký posudek - sub 2 a aktuální šetření kolizního opatrovníka před vydáním rozsudku městského soudu - sub 3 lze z ústavního hlediska akceptovat jejich závěr, podle kterého je v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče otce. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilého, kterému nastavené poměry zjevně svědčí, za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů by byl spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších problematických situací, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilého.
11. Obecné soudy rozhodly též v souladu s právním názorem Ústavního soudu [nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)], podle kterého by mělo být dítě svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem. Ústavní soud shledal ústavně konformním rovněž jejich závěr, že takovým rodičem je v posuzované věci otec; byť má vůči matce negativní vztah, snaží se jej před nezletilým otevřeně neprojevovat, matku jako rodiče a vychovatele nezletilého respektuje, nezletilému nebrání v projevech pozitivních emocí vůči matce a ve styku s matkou. Právě tento přístup otce současně umožňuje, aby bylo v co největší míře naplněno autentické přání nezletilého, být s oběma rodiči a současně spolurozhodovat o tom, jaký čas u každého z nich stráví. Ústavní soud též aprobuje závěr obecných soudů týkající se výživného, přičemž k námitce matky, že nebylo rozhodnuto o výživném v tzv. mezidobí, Ústavní soud toliko odkazuje na bod 23 napadeného rozsudku městského soudu, který se s touto námitkou již ústavně konformně vypořádal. Totéž platí u námitky neprovedení matkou navržených důkazů, když městský soud v bodě 21 napadeného rozsudku přesvědčivě a zejména z ústavních hledisek akceptovatelně vysvětlil, z jakých důvodů tyto důkazy nebylo nutno provést.
12. Ke skutkovým námitkám stěžovatelky, zejména ke znaleckému posudku, lze uvést, že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů, odpovídajícím jejímu skutkovému náhledu, které je od závěrů obecných soudů odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož se řídí maximou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal.
13. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o vhodnosti a účelnosti konkrétních námitek a návrhů matky (sub 9). Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce"; jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip
předseda senátu