ECLI:CZ:US:2020:4.US.285.20.1
sp. zn. IV. ÚS 285/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 100 Co 353/2019-336, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a S. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zdůrazňuje zejména porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení ochrany soukromého života a rodičovství podle čl. 10 odst. 2 a podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka též odkazuje na čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 7, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem, aby Ústavní soud krajskému soudu uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem v souladu s §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o úpravě výchovných poměrů a úpravě styku k dceři stěžovatelky a vedlejšího účastníka, jako otce. Krajský soud přitom změnil usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření se zamítá. Okresní soud přitom k návrhu stěžovatelky jako matky upravil zejména styk nezletilé s otcem tak, aby stěžovatelka s dcerou mohla trávit i víkendové dny, tedy aby se její výchovný potenciál neredukoval jen na zajišťování všednodenních povinností a potřeb dcery.
3. Krajský soud, jak bylo uvedeno, usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na vydání příslušného předběžného opatření se zamítá, byť odůvodnění rozhodnutí okresního soudu krajský soud přímo nezpochybnil. Zdůraznil ovšem (v souladu s vyjádřením kolizního opatrovníka nezletilé), že v dané věci nejsou dány takové okolnosti, které by nasvědčovaly potřebě akutní úpravy poměrů předběžným opatřením. Stěžovatelkou navrhovaná úprava by se měla řešit až v řádném soudním řízení, neboť zatím nejsou známa všechna rozhodující zjištění, která jsou podstatná pro rozhodnutí v dané věci. Předběžná opatření zkrátka slouží podle krajského soudu k tomu, aby bylo odvráceno nebezpečí jinak účastníkům hrozící, spočívající například v nebezpečí oslabení či dokonce v nebezpečí ztráty vzájemné citové vazby zejména s nepečujícím rodičem. Potřeba takového druhu však v daném řízení nevyvstala.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozhodnutí krajského soudu je přepjatě formalistické, když nezohledňuje nejlepší zájem dítěte. Krajský soud podle ní vůbec nevzal v úvahu zejména tvrzené průtahy v řízení o věci samé, v němž má být meritorně o péči o nezletilou rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po posouzení napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Stížnost stěžovatelky podle zjištění Ústavního soudu neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci (za takovou argumentaci nelze považovat blanketní odkazy na nálezy Ústavního soudu týkající se zejména nežádoucího přepjatého formalismu). Krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení vysvětlil důvody, pro které neshledal podmínky pro novou úpravu styku otce a jeho širší rodiny s nezletilou, což by částečně ovlivnilo i strukturu času, který tráví nezletilá se stěžovatelkou (a její rodinou). Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že má s nezletilou velmi krásný vztah, tedy lze soudit, že i přes stěžovatelkou tvrzené omezení časové dotace společných volnočasových aktivit, vztah nezletilé k matce není narušen. Proto zde naléhavost na změnu poměrů, která by odůvodnila vydání předběžného opatření, jak uvedl krajský soud, dána není.
10. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti průtahy v řízení ve věci samé, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu formulovaného stěžovatelkou) nemohla být v dané věci problematika průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byly či nebyly porušeny její základní práva či svobody. V dané souvislosti ovšem Ústavní soud nemohl z rekapitulace provedené krajským soudem přehlédnout (když stěžovatelka proti její správnosti a úplnosti ničeho nenamítá), že otec i matka (tedy stěžovatelka) nezletilé podávají soudu v pravidelných intervalech návrhy na vydání různých předběžných opatření. To ovšem samotné plynulosti a rychlosti řízení o věci samé jistě nepřidá.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu