ECLI:CZ:US:2020:4.US.2861.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2861/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kajerem, advokátem, sídlem Pivovarská 197, Prachatice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2020 č. j. 6 Co 75/2020-406, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé B. P. a 2. B. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva a práva 1. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a též že došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7, čl. 16 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2019 č. j. 23 Nc 1604/2019-172 svěřil nezletilou s účinností od 1. 8. 2019 a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok I). Otci uložil hradit výživné na nezletilou s účinností od 1. 8. 2019 a dále od právní moci výroku rozsudku o rozvodu manželství rodičů ve výši 4 500 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 8. 2019 do 14. 11. 2019 ve výši 2 500 Kč byl otec povinen uhradit k rukám matky spolu s běžným výživným za kalendářní měsíc bezprostředně následující po kalendářním měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci (výrok III). Otec byl oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce v úterý od 14.30 hodin do 17.00 hodin, ve čtvrtek od 10.00 hodin do 17.00 hodin a v sobotu od 10.00 hodin do 17.00 hodin a každý sudý týden v kalendářním roce ve středu od 14.30 hodin do 17.00 hodin, v pátek od 10.00 hodin do 17.00 hodin a v neděli od 10.00 hodin do 17.00 hodin a byla stanovena pravidla pro předávání nezletilé mezi rodiči a styku s otcovskými prarodiči (výroky IV a V). Žádnému z účastníků okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok VI).
3. K odvolání otce, matky a otcovských prarodičů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil a ve výrocích II až VI změnil tak, že stanovil povinnost otce od 1. 8. 2019 do 31. 10. 2019 platit na výživu nezletilé částku ve výši 4 000 Kč měsíčně a od 1. 11. 2019 do právní moci výroku o rozvodu manželství částku 3 400 Kč měsíčně a od právní moci rozvodu částku 4 000 Kč měsíčně. Ke dni 30. 6. 2020 není na výživném na nezletilou žádný nedoplatek. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou počínaje právní mocí tohoto rozsudku vždy v lichém týdnu v úterý od 14.30 hodin do 17.00 hodin a od soboty od 9.00 hodin do neděle do 17.00 hodin a v sudém týdnu ve středu od 14.30 hodin do 17.00 hodin a v pátek od 14.30 hodin do 17.00 hodin, a to po dobu dvou měsíců. Poté je otec oprávněn stýkat se s nezletilou vždy v lichém týdnu v úterý od 14.30 hodin do 17.00 hodin a od pátku od 17.00 hodin do neděle do 17.00 hodin a v sudém týdnu vždy v úterý od 14.30 hodin do 17.00 hodin a ve čtvrtek od 14.30 hodin do 17.00 hodin. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou o vánočních svátcích od 26. 12. od 9.00 hodin do 27. 12. do 17.00 hodin. Ve všech případech styku převezme otec nezletilou v místě bydliště matky ve stanovenou dobu, kde jí také matce ve stanovenou dobu po skončení styku otec předá. Matka je povinna nezletilou na styk s otcem řádně připravit a otci předat. Rodiče jsou povinni navzájem si sdělit překážky styku důvodné bránící nejméně 24 hodin před započetím styku. Ve výroku II zamítl návrh otcovských prarodičů na úpravu styku s nezletilou a ve výroku III určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Krajský soud zejména s ohledem na situaci, která je mezi rodiči, nepřikročil ke stanovení střídavé péče, jak požadoval otec. To nenavrhoval ani kolizní opatrovník, který by pro takový případ požadoval vypracování znaleckého posudku. S ohledem na věk nezletilé (tj. 2 roky) a vztahy mezi rodiči byl krajský soud přesvědčen o tom, že by v posuzované věci mělo být dítě v péči jedné osoby (v tomto případě matky) a že by měl případnému stanovení střídavé péče předcházet široký styk nezletilé s otcem a také normální komunikace mezi rodiči. Krajský soud přihlédl k tomu, že v současné době není nezletilá schopna se ve věci vyjádřit (má dva roky) a byl přesvědčen o tom, že je třeba zachovat určitý řád, určitou jistotu jedné převážné pečující osoby (matky). Krajský soud nevidí ale důvod, proč by se otec s nezletilou nestýkal, neboť i když bez souhlasu matky byl s nezletilou, jak on říká na "dovolené", je zřejmé, že se o nezletilou dokázal postarat. K vyjádření znalkyně v posudku krajský soud nepřihlížel, neboť matka se neměla možnost k němu vyjádřit, nemohla jí sdělit svůj názor, o vyšetření vůbec nevěděla. Po posouzení konkrétní situace a s respektem k judikatuře Ústavního soudu o střídavé péči dospěl k rozhodnutí uvedenému sub 3. Podle názoru krajského soudu je zde dostatečný prostor pro to, aby se jednak vztahy mezi rodiči opravdu zklidnily a aby spolu rodiče normálně vycházeli a aby se rozběhl styk i přes noc. Podle toho, jak tento styk bude probíhat, bude možné přikročit eventuálně i k nějaké změně. Při stanovení výživného krajský soud vzal v úvahu, jaké otec hradil výživné, počet vyživovacích povinností otce, a přihlédl i k tomu, že otec má od listopadu 2019 vyživovací povinnost i k manželce. Styk nezletilé s otcovskými prarodiči nepovažoval krajský soud za nutné upravovat, neboť podle jeho názoru nejsou pro to splněny podmínky stanovené zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadený rozsudek nesplňuje požadavek transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění. Nedostatečné a nepřesvědčivé je odůvodnění značně redukovaného rozsahu styku (na dvě a půl hodiny), kdy stěžovatel prakticky převezme dítě, odjede s ním domů, odstrojí je, a styk stráví sledováním hodinové ručičky, kdy už musí začít dítě zase oblékat, pouze jediného přespání za 14 dní a neupravení prázdninového styku. Krajský soud zatížil své rozhodnutí opomenutými důkazy, zejména zprávou, svědectvím soudní znalkyně z kontaktu dcery a otce na začátku dovolené a na jejím konci, jímž byl prokázán naprosto bezproblémový vztah a bezproblémová adaptace dcery na týdenní souvislou péči stěžovatele, rovněž absence jakéhokoliv projevu stesku dítěte po matce. Z posudku vyplývalo i doporučení možného uspořádání poměrů z odborného psychologického hlediska, přitom odborné doporučení soudní znalkyně by soud zjevně měl brát vážně.
6. Krajský soud odmítl apriori i znalecké zkoumání navržené opatrovníkem, což odůvodnil paradoxně tím, že o střídavé péči neuvažuje, tedy projevil předpojatost k odbornému vyjádření. Obecné soudy svým zásahem možnost vyvážené péče obou rodičů cíleně zmařily zjevně s vědomím, že její měsíční bezproblémovou realizaci vypustily ze skutkových zjištění.
7. Dalším porušením ústavních práv je prolomení vzájemného práva stěžovatele a dcery na rodičovskou výchovu a péči tím, že krajský soud bez vážného důvodu předal dítě do péče matky a stěžovateli určil nedůstojný styk. Nezletilá má právo na péči stěžovatele stejně jako na péči matky od narození. Obecné soudy fakticky nehodnotily kritéria daná Ústavním soudem a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, když pouze uvedly, že v péči žádného z rodičů nebyly zjištěny nedostatky, ale nehodnotily kritérium identity a zachování rodinných vazeb, které by při vyhodnocení muselo vypovídat ve prospěch péče stěžovatele. Krajský soud měl vyjít z toho, že je zde vyvratitelná presumpce střídavé péče, neboť rodiče naplňují subjektivní i objektivní kritéria přibližně stejnou měrou. Pak by musel dojít k závěru, že nejenže jsou splněny všechny předpoklady pro nařízení střídavé péče, ale není naplněn žádný důvod pro vyvrácení této presumpce. Krajský soud vyloučil střídavou péči ze zakázaných důvodů, věku dítěte, a nikoliv podstatných vad v komunikaci, ale zapříčiněných zarputilým odporem matky k jakémukoliv rozšíření péče stěžovatele.
8. Krajský soud též porušil povinnost respektovat nálezy Ústavního soudu. Byla porušena též proporcionalita zásahu a stěžovatel namítá i porušení zákazu diskriminace, neboť se stěžovatelem bylo zacházeno odlišně ze zakázaných důvodů a bez sledování legitimního cíle. Stěžovatel má také za to, že nejlepší zájem dítěte zůstal při odůvodnění rozhodnutí stranou, vyjma konstatování, že pro dítě je nejlepší péče obou rodičů, aby o pár řádků níže tento názor krajský soud popřel tvrzením, že nejvhodnější je, když nezletilá bude v péči jen jednoho rodiče. Ani prizmatem nejlepšího zájmu dítěte, s limitem prokázání nezbytnosti zásahu do práv rodičů dítěte (jako práva dítěte), nemůže rozhodnutí obecných soudů z ústavně právního posouzení obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech svěření dětí do péče a stanovení styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele nebo nezletilé a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
13. Ke klíčové námitce stěžovatele, že nezletilá by měla být svěřena do střídavé péče, Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do střídavé péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Není to v žádném případě zakotveno v občanském zákoníku (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě vhodné proporcionální řešení.
14. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá péče upřednostňována, neboť každý takový návrh považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou v krátkém čase měnit, a tím i nově soudně upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
15. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18), splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Nevyhoví-li obecné soudy takovému návrhu, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, což se stalo v nyní posuzované věci, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a námitkami stěžovatele se řádně zabývaly. Dokazování vedly standardně a správně interpretovaly veškeré podklady pro posouzení věci. Nelze pominout, že v řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že mezi rodiči panují nepřátelské vztahy, situace mezi rodiči je vyhrocená, nekomunikují spolu, nesnaží se domluvit, nevyužili nabízené odborné pomoci, nezletilou si nepředávají v domluvených termínech apod. Z obsahu vydaných soudních rozhodnutí pak nelze dovodit, že by nevraživost byla toliko jen u matky, nýbrž z nich vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný (za všechny srov. např. jednání otce, kdy odjel s nezletilou na "dovolenou" bez předchozí domluvy s matkou, která byla v té době primární pečovatelkou, což je u takto malého dítěte naprosto nepřijatelné). Rodiče se tedy dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé za hodnotu, kterou je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů by byl prakticky vždy - negativně se odrazí v poměrech nezletilých dětí.
17. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění rozsudků obecných soudů.
18. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovské odpovědnosti. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
19. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu