ECLI:CZ:US:2020:4.US.2891.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2891/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGROPLAST a. s., sídlem Kunratická 1100, Liberec 6, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, sídlem Jánská 864/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2019 č. j. 20 Cdo 495/2019-412, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2018 č. j. 17 Co 108/2018-364 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. března 2018 č. j. 13 Nc 3689/2007-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Karla Hrdiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci stěžovatelky jako oprávněné pro částku 1 450 000 Kč s příslušenstvím zamítnut návrh vedlejšího účastníka jako povinného (dále jen "povinný") na úplné zastavení exekuce (výrok I), a dále bylo rozhodnuto, že se exekuce co do uvedené částky s příslušenstvím zastavuje (výrok II). Exekuce byla nařízena na základě exekutorského zápisu č. EZ 101/2006 sepsaného dne 22. 5. 2006 soudní exekutorkou JUDr. Soňou Karasovou a okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že má na plnění, které je v rámci tohoto exekučního titulu vymáháno, hmotněprávní nárok; ten měl vzniknout z převodu práva těžby na nevýhradním ložisku pískovce pod názvem Kohoutov - Vyhnánov ze stěžovatelky na obchodní společnost KOKAM H+H s. r. o., k jejímuž závazku přistoupil vedlejší účastník (§533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Neprokázala totiž existenci dohody o úplatném převodu práva těžby ze dne 22. 5. 2006, kterou předmětný exekutorský zápis (v čl. I bodu 7 a čl. II) předpokládal, a stěžovatelkou předložená smlouva o budoucí smlouvě o převodu práva těžby a z ní vyplývajících práv, uzavřená dne 22. 5. 2006 mezi stěžovatelkou jako budoucí převádějící a společností KOKAM H+H s. r. o. jako budoucí přebírající (dále jen "Smlouva o budoucí smlouvě"), neobstojí jako blíže nespecifikovaná dohoda uvedená v čl. I bodu 1 exekučního titulu (kterou stěžovatelka převedla úplatně na KOKAM H+H s. r. o. právo těžby za částku 1 500 000 Kč). Toliko částečné zastavení exekuce okresní soud odůvodnil odkazem na §55a exekučního řádu (dále jen "e. ř.").
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku II potvrdil, ve výroku I je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud odmítl námitku, že u povinného není dána aktivní věcná legitimace a že by ten měl postupovat podle §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Současně k exekučnímu titulu uvedl, že musí být objektivně seznatelné, proč má povinná osoba oprávněné osobě určité plnění poskytnout a na základě jakého právního důvodu tak má učinit, přičemž tento důvod nemůže být zaměnitelný s jiným právním důvodem, a že jím měla být dohoda o úplatném převodu práva těžby ze dne 22. 5. 2006, kterou však oprávněná nepředložila. Konstatoval, že nebylo prokázáno, že by právo těžby bylo na stěžovatelku řádně převedeno, naopak bylo zjištěno, že stěžovatelka žádné takové právo neměla, a tudíž jí nemohl ani vzniknout nárok na zaplacení částky 1 500 000 Kč ze strany povinného a KOKAM H+H s. r. o. Kasační rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že aplikace §55a e. ř. nepřichází v úvahu, a dále "nepřezkoumatelností" rozhodnutí.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud výše označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. K námitkám stěžovatelky uvedl, že zkoumal-li odvolací soud, zda existuje závazek mezi ní a třetí osobou (KOKAM H+H s. r. o.), k němuž povinný dle notářského zápisu přistoupil, a dospěl k závěru o jeho neexistenci, načež exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy "odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, která má za následek vadu řízení, a v důsledku toho nesprávné právní zhodnocení, když tato vada řízení se promítá jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces", čímž došlo k porušení jejích shora uvedených základních práv (sub 1). O nepřípustnosti exekuce nebylo rozhodnuto samostatným výrokem, že obrana povinného je vyvolání sporu o určení neplatnosti dohody obsažené v notářském (míněno zřejmě "exekutorském") zápisu. Povinný nebyl účastníkem této dohody a soud se měl zabývat tím, zda má právní zájem na určení neplatnosti dohody. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4507/2014, dle něhož na určení neplatnosti notářského (exekutorského) zápisu není naléhavý právní zájem, a to ani v případě, že byl podle něj nařízen výkon rozhodnutí, a dále na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 12. 2015 č. j. 36 Co 640/2013-226, jímž byla z důvodu absence naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba povinného na určení, že shora označený exekutorský zápis je neplatný. Tvrdí, že pouze žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. lze analogicky postupovat v exekučním řízení při prokazování, zda někomu svědčí hmotné právo.
6. Stěžovatelka také upozorňuje, že vznesla námitku nedostatku aktivní legitimace povinného, k čemuž uvádí, že podle ustálené praxe se vyslovení neplatnosti dohody může domáhat jen účastník dohody a řízení se mohou účastnit obě strany sporného právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017). Jedna z účastnic dohody - KOKAM H+H s. r. o. již neexistuje a druhou je ona; povinný - jednatel posledně uvedené společnosti jeho účastníkem není. Z toho vyvozuje, že povinný nemá aktivní legitimaci domáhat se určení neplatnosti exekučního titulu, tu měly jen účastnice dohody.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Poukazuje na obsah exekutorského zápisu s tím, že se okresní soud zaměřil na "konkrétní výzvy", které si "předem vyhodnotil", v důsledku čehož chybně vyložil znění exekutorského zápisu, a to v rozporu s dalšími listinami a skutkovými okolnostmi. Konkrétně pak stěžovatelka namítá, že si okresní soud nesprávně vyložil čl. 5 Smlouvy o budoucí smlouvě, neboť v něm obsažená odkládací podmínka byla splněna uzavřením smlouvy o převodu práv těžby ze dne 22. 5. 2006 uzavřené mezi obchodními společnostmi KOKAM H+H s. r. o. jako předávající
a KAJA-TRADING spol. s r. o. jako přebírající, protože v důsledku této smlouvy nepřevedla obchodní společnost KOKAM H+H s. r. o. právo těžby zpětně na ni (stěžovatelku). Současně stěžovatelka toliko opakuje skutková zjištění okresního soudu s tím, že i z nich má vyplývat, že její nárok je po právu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení výroku II napadeného usnesení krajského soudu, jímž byl zrušen výrok I usnesení okresního soudu, jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť řízení v této části dále probíhá (probíhalo) a stěžovatelka bude mít (má) možnost po jeho skončení napadnout eventuálně jí nepříznivé rozhodnutí samostatnou ústavní stížností. Domáhá-li se za této situace zrušení samotného výroku I usnesení okresního soudu, dané rozhodnutí "právně neexistuje".
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku, že povinný neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení §80 o. s. ř., které je prý třeba analogicky použít v daném exekučním řízení, a v této souvislosti tvrdí, že není možné exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, aniž by tato předtím byla samostatným usnesením prohlášena za nepřípustnou. Současně namítá, že povinný není v daném sporu aktivně legitimován.
13. Již obecné soudy stěžovatelce vysvětlily, že povinný je aktivně legitimován z toho důvodu, že mu má svědčit hmotněprávní povinnost, jež má být v exekučním řízení vymožena. Má-li stěžovatelka (snad) za to, že není oprávněn vznášet námitky, které by mohla uplatnit účastnice dohody s ní, tj. obchodní společnost KOKAM H+H s. r. o., která již zanikla, Ústavní soud poukazuje na §531 odst. 1 ve spojení s §533 větou druhou občanského zákoníku. Stejně tak je tomu v případě druhé námitky, tedy že by povinný měl prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Jak patrno z napadených rozhodnutí, povinný se nemohl domáhat (a ani se skutečně nedomohl) ochrany svých práv v nalézacím řízení cestou určovací žaloby, a proto tak mohl činit pouze návrhem na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Za situace, kdy je vůči povinnému v exekučním řízení uplatňován daný hmotněprávní nárok, prokazování naléhavého právního zájmu postrádá jakýkoliv smysl.
14. Stěžovatelka dále tvrdí, že nárok na zaplacení částky 1 500 000 Kč jí vznikl podle čl. 4 Smlouvy o smlouvě budoucí poté, co došlo k naplnění odkládací podmínky stanovené v čl. 5 tím, že společnost KOKAM H+H s. r. o. (jako předávající organizace) uzavřela dne 22. 5. 2006 smlouvu o převodu práva těžby se společností
KAJA-TRADING spol. s r. o. Okresní soud v prvé řadě upozornil, že uvedeného dne byly uzavřeny tři smlouvy, přičemž není zřejmé, v jakém pořadí se tak stalo. K tomu dodal, že i kdyby bylo prokázáno, že jako první byla uzavřena smlouva o převodu práv mezi KOKAM H+H s. r. o. (jako předávající organizací) a stěžovatelkou (jako přejímající organizací), pak žádná smlouva o převodu práva těžby mezi stěžovatelkou (nyní jako předávající) a mezi KOKAM H+H s. r. o. (jako přejímající organizací), presumovaná ve Smlouvě o smlouvě budoucí, nebyla uzavřena. Dále pak konstatoval, že uvedená odkládací podmínka se stala již v době podpisu smlouvy podmínkou nemožnou, neboť nájemní vztah mezi stěžovatelkou a KOKAM H+H s. r. o., předtím založený nájemními smlouvami uvedenými v čl. 4 Smlouvy o smlouvě budoucí, zanikl ještě před jejím podpisem dne 22. 5. 2006. Poté (mj.) uzavřel, že Smlouva o smlouvě budoucí nepředstavuje dohodu předpokládanou čl. 1 bodem 1 exekučního titulu.
15. Stěžovatelka tyto závěry okresního soudu nijak nereflektuje, takže není zřejmé, z jakého důvodu by nemohly z hlediska ústavnosti obstát, což v tomto bodě činí ústavní stížnost neodůvodněnou, a tudíž zjevně neopodstatněnou. K tomu možno dodat, že vyvozuje-li stěžovatelka svůj nárok z čl. 4 Smlouvy o smlouvě budoucí, pak nebylo prokázáno, že tento nárok vznikl, protože téhož dne byly uzavřeny dvě smlouvy o převodu práva těžby, přičemž nebylo postaveno najisto, v jakém pořadí (viz výše), a i kdyby tomu tak bylo, je otázkou, zda i jej by se mohl týkat předmětný exekutorský zápis, protože ten v čl. I bodě 1 hovoří o úplatné dohodě o převodu práva těžby, kdežto o smlouvě o smlouvě budoucí (obecně), resp. závazcích z ní plynoucích nehovoří.
16. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; v části, jak plyne z bodu 9, ji pak odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu