ECLI:CZ:US:2020:4.US.2910.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2910/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti UNO CLUB, s. r. o., sídlem Nechvílova 1825/24, Praha 4, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Školní 646/20, Teplice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2019 č. j. 20 Co 226/2019-139 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2019 č. j. 39 C 257/2017-129, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 27 675,19 Kč s příslušenstvím.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2019 č. j. 39 C 257/2017-97 vyhověl žalobě společnosti Albert Česká republika, s. r. o., a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání a k výzvě soudu zaplatila soudní poplatek za odvolání vyměřený ve výši 1 000 Kč. Administrativní chybou soudu byl soudní poplatek vyměřen chybně, a proto usnesením ze dne 6. 5. 2019 č. j. 39 C 257/2017-128 obvodní soud vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatila doplatek soudního poplatku ve výši 384 Kč. Stěžovatelka tak neučinila, protože se domnívala, že poplatek již uhradila.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolací řízení zastavil. Stěžovatelka bezprostředně poté soudní poplatek doplatila a proti usnesení o zastavení odvolacího řízení se odvolala. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že výzva k zaplacení doplatku byla řádně odůvodněna, bylo z ní zřejmé, že se jedná o doplatek soudního poplatku z odvolání a jaká je správná výše poplatku, takže neobstojí námitka stěžovatelky, že byla obsahem výzvy zmatená. Městský soud připomněl znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, které nedává soudu jinou možnost, než aby po marném uplynutí lhůty k plné úhradě soudního poplatku řízení zastavil, přičemž je nerozhodné, že povinný účastník poplatek dodatečně zaplatil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasila se zastavením odvolacího řízení a na podporu své argumentace poukázala na usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 20. 9. 2016 č. j. 29 ICdo 38/2015), podle kterého lze za jistých podmínek v řízení pokračovat, neboť důvod k zastavení řízení odpadne zaplacením poplatku. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Nejvyšší soud takto judikoval v době před novelizací zákona o soudních poplatcích, domnívá se však, že i z hlediska proporcionality je právo soudu na uhrazení soudního poplatku podstatně menší oproti ústavně chráněnému právu stěžovatelky na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí civilních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. V posuzované věci bylo řízení o odvolání stěžovatelky zahájeno v únoru 2019, a proto obvodní soud při svém rozhodování vycházel z §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 (po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb.), podle kterého "nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Novelou byl změněn i §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ze kterého byla vypuštěna věta první, podle které dříve platilo, že "usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení". Nyní §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zní již jen tak, že nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
8. Nedoplatila-li stěžovatelka k výzvě soudu soudní poplatek za odvolání ve lhůtě k tomu určené (což přiznává), civilní soudy nepochybily, pokud řízení o odvolání z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavily. Zákon o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. nepřipouštěl zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení na základě dodatečně doplaceného soudního poplatku, jak tomu bylo v řízeních zahájených do 30. 9. 2017 (k této době se vztahoval i judikát Nejvyššího soudu, na který stěžovatelka poukázala), neboť soud tuto pravomoc již pozbyl. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Pochybení při aplikaci a interpretaci podústavních norem by mohlo nabýt ústavně právní relevance toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. Takový exces však v posuzované věci neshledal.
9. Srovnává-li stěžovatelka právo soudu na uhrazení soudního poplatku s jí zaručeným právem na soudní ochranu, nezbývá než připomenout, že právo na projednání věci soudem, resp. na přístup k soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005, N 165/38 SbNU 319). Uplatňovaná zákonná omezení nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva, a jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek ve stanovené lhůtě (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2774/19 ze dne 11. 11. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu