ECLI:CZ:US:2020:4.US.2914.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2914/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2020 č. j. 3 Tdo 649/2020-1644, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 4 To 514/2019-1472 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. března 2019 č. j. 18 T 121/2015-1387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel jako jeden ze spoluobviněných uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za uvedený zločin a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným dalšími soudními rozhodnutími specifikovanými v rozsudku okresního soudu, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále k peněžitému trestu ve výši 600 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dvě léta. Současně s uložením souhrnného trestu byly zrušeny výroky o trestech z příslušných jiných rozsudků, k nimž byl souhrnný trest ukládán, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pozbyla-li, vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Okresní soud dále všem spoluobviněným uložil povinnost nahradit solidárně škodu poškozené obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., částku 4 150 158 Kč, obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., částku 426 082 Kč a obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., částku 438 750 Kč. Poměrně promyšlená trestná činnost, z níž byl mimo jiné stěžovatel jako vůdčí osobnost uznán vinným, přitom spočívala - zjednodušeně řečeno - v tom, že jedinému jednateli a společníkovi V. V. obchodní společnosti X, bylo přislíbeno převzetí jeho ekonomicky stagnující společnosti, nakoupí-li na úvěr za součinnosti stěžovatele a dalších spoluobviněných luxusní automobily (došlo k zakoupení dvou vozidel tov. zn. BMW a jednoho vozidla tov. zn. Audi). Následně byly tyto vozy pro tvrzený fiktivní dluh jmenované obchodní společnosti z ní vyvedeny ke škodě úvěrových společností, a to přes další obchodní společnosti spolupracující se stěžovatelem, a poté prodány, aniž byly uvedené úvěry financujících obchodních společností řádně uhrazeny.
3. Na základě odvolání všech obviněných proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že částečně rozsudek okresního soudu zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkající se obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., a obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody této poškozené částku 3 245 517 Kč. Se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Okresní soud podle krajského soudu respektoval všechny jeho pokyny z předcházejícího kasačního rozhodnutí, kdy se okresní soud při svém prvním rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci. Tato vada podle krajského soudu spočívala v tom, že okresní soud na sérii jednotlivých kroků činěných obviněnými nazíral příliš odděleně a celou věc nehodnotil v jejích vzájemných souvislostech. Tuto zásadní vadu však v navazujícím řízení okresní soud napravil a jeho rozhodnutí nevykazovalo žádné vady, přitom obviněným poskytl dostatečný prostor k uplatnění jejich obhajoby. Ke zrušení výroku o náhradě škody vůči obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., přistoupil krajský soud z důvodu, že jí okresní soud přiznal náhradu vyšší částky, než jaká odpovídala zjištěné škodě, aniž by tento postup náležitě vysvětlil.
4. K následnému dovolání stěžovatele a některých spoluobviněných Nejvyšší soud napadeným usnesením částečně zrušil rozsudek krajského soudu v části, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných do výroků o peněžitých trestech a do výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále zrušil i rozsudek okresního soudu ve výrocích o peněžitých trestech (a náhradních trestech) a současně zrušil veškerá rozhodnutí, která na zrušené části obsahově navazovala, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Samostatným výrokem pak odmítl dovolání obviněného Z. J. K částečnému zrušení rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu Nejvyšší soud přistoupil proto, že v uvedených rozhodnutích nebyla náležitě odůvodněna přiměřenost peněžitých trestů, kdy soudy k této otázce neprovedly ani náležité dokazování. Jinak ale dospěl k závěru, že ve zbývajícím rozsahu nebyla dovolání podána z důvodů definovaných zákonem, a proto je odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v úvodní fázi řízení, v němž bylo vydáno vůči němu zprošťující rozhodnutí, byl souzen pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti, které se měl navíc dopustit toliko z nedbalosti. Podle jeho názoru byla porušena totožnost skutku, a to již proto, že součástí sdělení obvinění, a zejména popisu skutku, musí být i popis eventuálního úmyslného zavinění, kdy ovšem stěžovateli bylo sděleno obvinění pro nedbalostní trestný čin, avšak odsouzen byl nakonec pro úmyslný trestný čin. V jeho věci navíc existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem tvrzeným soudy, což vyplývá právě z toho, že v první fázi řízení byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn obžaloby, až následně na základě pokynu krajského soudu došlo k podstatné změně právní kvalifikace, aniž by byla změněna důkazní situace oproti stavu před vynesením zprošťujícího rozsudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná v části napadající tu část výroku usnesení Nejvyššího soudu, kterou byly shora popsané výrokové části jemu předcházejících rozsudků okresního soudu a krajského soudu zrušeny. Není také přípustná, napadá-li tyto výrokové části, které byly zrušeny Nejvyšším soudem. Zrušené nebo rušící výroky rozhodnutí obecných soudů totiž v zásadě nejsou způsobilé přímo zasáhnout do základních práv a svobod. V rozsahu zrušených výroků totiž budou obecné soudy o právech (svobodách) stěžovatele teprve rozhodovat.
8. Ve zbývající části je ústavní stížnosti přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v jeho věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, jak z něj vycházely obecné soudy, což stěžovatel dovozuje z toho, že v první fázi řízení (do kasačního rozhodnutí krajského soudu) byl zproštěn obžaloby, pak Ústavní soud nemůže této jeho námitce přisvědčit. Z rozsudku okresního soudu, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby (a který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) vyplývá, že tehdy se okresní soud spokojil s tím, že při prvotním nákupu vozidel v Německu byla kupní cena uhrazena a k trestnému jednání poškozujícímu úvěrující instituce došlo až mimo přímý dosah stěžovatele. V řízení navazujícím na kasační rozhodnutí krajského soudu bylo zdůrazněno, že stěžovatel velmi výrazně ingeroval do způsobu nabytí předmětných vozidel společností X, včetně toho, že to byl sám stěžovatel, kdo V. V. zprostředkoval zájemce o převzetí jeho ekonomicky stagnující společnosti a byl to opět stěžovatel, kdo byl minimálně obeznámen s obsahem úvěrových smluv, když náležitosti obchodu (v rozporu s úvěrovými smlouvami) domlouval také (mimo jiné) stěžovatel. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby vysvětloval, proč okresní soud tyto okolnosti ve svém prvním rozhodnutí nezohlednil, byť mu byly známy. Důkazní situace (ke které se stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně nevyjadřuje), zůstala v poměrech prvního a druhého rozhodnutí okresního soudu zásadně totožná, jen z ní okresní soud vyvodil na základě pokynu krajského soudu, že má hodnotit stěžovatelovu činnost v daném případě v úplném kontextu, jiné právní závěry.
11. Namítá-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti - byť jen obecně - porušení totožnosti skutku, Ústavní soud shledal, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily, že skutek popsaný v obžalobě stěžovatele a následně v odsuzujícím rozsudku je totožný jednáním i následkem. Na stěžovatelovo opačné tvrzení nelze reagovat, protože stěžovatelova stížnostní argumentace není v tomto ohledu dostatečně konkrétní. Nicméně i z výše popsaného vývoje, kterým v dané věci prošlo rozhodování okresního soudu, je podle Ústavního soudu zřejmé, že k namítanému porušení totožnosti skutku nedošlo. V tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí instruktivní, neboť na několika místech stěžovatelovu námitku o jejím porušení vyvracejí.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu