ECLI:CZ:US:2020:4.US.2978.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2978/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3669/2017-193 ze dne 26. června 2019, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 53/2017-177 ze dne 22. března 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. J. V. (dále jen "soudní exekutor") byl usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 33 EXE 4077/2011-44 ze dne 11. 11. 2011 pověřen provedením exekuce pro částku 74 557 641 Kč na základě rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Stěžovatelka v exekuci vystupovala jako povinná; korporace BALTOM, s. r. o. (dále jen "oprávněná"), jako oprávněná. Soudní exekutor vyčíslil vymáhanou pohledávku částkou 74 557 641 Kč na jistinu, částkou 2 548 747 Kč na úroky z prodlení, částkou 204 684 Kč na náklady oprávněné a částkou 2 958 072 Kč na náhradu nákladů exekuce.
2. Stěžovatelka složila dne 6. 12. 2011 na účet soudního exekutora 80 269 144 Kč jako jistotu podle §54 odst. 5 exekučního řádu a zároveň podala návrh na zastavení exekuce (z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením), který však byl následně zamítnut. Oprávněná a stěžovatelka byly vyrozuměny podle §51 písm. c) a §52 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s §254 odst. 1 o. s. ř., o ukončení exekuce, neboť soudní exekutor zcela vymohl pohledávku oprávněné, včetně příslušenství a nákladů exekuce.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2016 ze dne 23. 6. 2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 130/2017 ze dne 7. 2. 2018, byl soudní exekutor uznán vinným mj. ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry v jednočinném souběhu s pokračujícím zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby. Uvedených trestných činů se soudní exekutor dopustil tím, že z finančních prostředků, které mu byly svěřeny v rámci jeho exekutorské činnosti, odčerpal k soukromým účelům i částku složenou stěžovatelkou jako jistotu. Oprávněné nebylo ze složené jistoty vyplaceno nic.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 17 C 68/2015-157 ze dne 10. 11. 2016 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 2 879 268 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora. Obvodní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 ze dne 10. 5. 2016 dospěl k závěru, že šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Podle obvodního soudu však nevznikla stěžovatelce škoda, jelikož by byla stěžovatelka předmětnou částku povinna zaplatit v exekučním řízení. Složená jistota by stěžovatelce byla vrácena pouze v případě zastavení exekuce, což se nestalo. Jistota byla tedy použita na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, přičemž vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce mělo za následek nejen zánik pověření soudního exekutora, ale též zánik exekuce jako takové. Obvodní soud konečně uvedl, že rozhodnutí vydaná v trestním řízení proti soudnímu exekutorovi jsou pro něj závazná toliko v závěru o spáchání trestného činu; ostatní otázky (včetně otázky vzniku škody) může podle §135 odst. 1, 2 o. s. ř. posoudit sám jako předběžné.
5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Podle odvolacího soudu se majetkový stav stěžovatelky nezmenšil v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, nýbrž proto, že stěžovatelka řádně a včas nesplnila povinnost, kterou jí ukládal pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, a oprávněná se musela splnění uložené povinnosti domáhat v exekučním řízení. Stěžovatelka v rámci nařízené exekuce zaplatila vymáhanou pohledávku na účet soudního exekutora, a tím její dluh vůči oprávněné zanikl, neboť soudní exekutor je osobou oprávněnou přijmout plnění dluhu jménem věřitele. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když soudní exekutor vymoženou částku oprávněné nepředal, což lze považovat za nesprávný úřední postup, je taková skutečnost věcí vnitřního vztahu mezi soudním exekutorem a oprávněnou. Uvedený postup nemá vliv na povinnost stěžovatelky hradit náklady exekuce, neboť povinnost by stěžovatelka jako povinná měla i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora nedošlo. Podle odvolacího soudu obvodní soud správně nevycházel z trestního rozsudku ohledně rozsahu a výše škody, jelikož rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť neobsahovalo zákonné náležitosti.
7. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím; namítá v ní porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky odvolací soud neoprávněně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek, jelikož potvrdil stěžovatelčinu povinnost platit náhradu nákladů soudnímu exekutorovi, který však svoji zákonnou úlohu nesplnil a poskytnuté finanční prostředky zpronevěřil. Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud odhlédl od skutkových okolností případu a neodůvodněně učinil rozdíl mezi postavením stěžovatelky a jiných účastníků, kteří rovněž požadovali náhradu škody po vedlejší účastnici za nesprávný úřední postup soudního exekutora (byť se často jednalo o oprávněné). Konečně, podle stěžovatelky Nejvyšší soud její dovolání zkoumal pouze povrchně, pročež rozhodl formalisticky i přesto, že stěžovatelka rozporovala všechny nosné důvody rozsudku odvolacího soudu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že je-li dovolání odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem, a je tedy nutno považovat ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně zásadně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání chybně, mohou tím být za určitých okolností porušena základní práva stěžovatele, konkrétně odepřen přístup k soudu, který mu Listina garantuje. Nápravou uvedeného porušení je vrácení věci Nejvyššímu soudu, aby se jí řádně zabýval; není v zásadě důvod, aby Ústavní soud v rozporu s principem subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně.
10. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud založil napadený rozsudek na dvou důvodech: 1) stěžovatelce vznikla povinnost nahradit náklady exekuce již zaplacením vymáhané pohledávky na účet soudního exekutora; 2) tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, neboť vznikla proto, že stěžovatelka řádně a včas neplnila svoje povinnosti vůči oprávněné, přičemž povinnost hradit náklady exekuce by měla i v případě, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu exekutora nedošlo. Jelikož jsou oba dva důvody samy o sobě nosné důvody k zamítnutí žaloby a jelikož stěžovatelka proti druhému nosnému důvodu dovoláním nebrojila, nemůže být podle Nejvyššího soudu "už jenom z toho důvodu dovolání toliko za účelem vyřešení další žalobkyní vymezené otázky (tj. zda soudnímu exekutorovi vznikl nárok na odměnu) přípustné."
11. I přesto, že je formulace důvodu odmítnutí dovolání zavádějící (viz věta "v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat"), Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud kvazimeritorně posoudil dovolání stěžovatelky a odmítl dovolání na základě jeho úvahy o nepřípustnosti dovolání, a to i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003 ze dne 27. 10. 2005, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal. Ústavní soud tedy může v souladu s výše citovaným stanoviskem pléna ústavněprávně přezkoumat i rozsudek odvolacího soudu, neboť ústavní stížnost v této části není nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ale je zjevně bezdůvodná.
12. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud tedy neplní funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
13. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pečlivě a přiléhavě odůvodněno, nepředstavuje projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z odůvodnění jasně vyplývají důvody, proč podle odvolacího soudu stěžovatelce tvrzená škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora nevznikla. Jak odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, škoda v důsledku zločinného jednání soudního exekutora vznikla oprávněné, jelikož jí nebylo z vymožené částky vyplaceno nic - to je však problém vztahu mezi oprávněnou a soudním exekutorem. Právě uvedené je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2082/2015 ze dne 10. 5. 2016, ve kterém se soud zabýval nárokem jiného oprávněného na náhradu škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora J. V.). Zákonná povinnost stěžovatelky zaplatit odpovídající náhradu nákladů exekuce byla splněna, přičemž následné události (tj. zločinné jednání soudního exekutora) na důvodnost požadavku zaplatit příslušné náklady exekuce nemají vliv.
14. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud správně odlišil rozdílnost postavení stěžovatelky (jako povinné) a jiných subjektů, které rovněž požadovaly náhradu škody po vedlejší účastnici za nesprávný úřední postup soudního exekutora (jako oprávněných), jelikož stěžovatelce na rozdíl od uvedených subjektů žádná škoda v souvislosti s postupem soudního exekutora nevznikla. Ústavní soud - ve shodě se soudy obecnými - závěrem uvádí: Kdyby stěžovatelka splnila dobrovolně svůj dluh, nemusela by být zahájena exekuce a nevznikly by její náklady, což je primárně důsledek neplnění povinností stěžovatelky podle exekučního titulu, nikoliv kriminálního jednání exekutora.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu