ECLI:CZ:US:2020:4.US.334.20.1
sp. zn. IV. ÚS 334/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti nařízení výkonu ochranného léčení ambulantního Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 1 T 56/2018, za účasti Okresního soudu v Berouně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného opatření Okresního soudu v Berouně s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným opatřením byl nařízen výkon ochranného léčení ambulantního protialkoholního na základě pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Berouně ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 1 T 56/2018.
3. Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká zejména to, že mu nebylo doručeno a dozvěděl se o něm jen z nahlédnutí do trestního spisu, že není zřejmé, zda platí nařízení výkonu ze dne 9. 12. 2019 či ze dne 30. 12. 2019 a že pro nařízení výkonu ochranného léčení nebyl žádný důvod. Bylo rozhodnuto toliko na základě znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, který je z počátku roku 2018, tedy je neaktuální. Nebyly splněny ani náležitosti §351 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V jiné trestní věci přitom byl na stěžovatele vypracován znalecký posudek ze stejného odvětví, v němž znalec nařízení ochranného léčení nenavrhl. Stěžovatel se přitom již dobrovolně podrobil protialkoholní léčbě. Nařízení výkonu ochranného léčení je tak nepřiměřené.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
8. O takovou situaci jde i ve stěžovatelově případě. Stěžovatel touto ústavní stížností brojí proti opatření, jímž byl nařízen výkon jeho ambulantního ochranného léčení s tím, že již tímto opatřením bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Nařízení ochranného opatření je ovšem toliko organizační rozhodnutí sui generis, jímž se zajišťuje u příslušného zařízení možnost jeho výkonu. Práv a svobod stěžovatele se však bezprostředně nedotýká, neboť ze samotného tohoto opatření mu žádné povinnosti nevznikají. Povinnost podrobit se ochrannému léčení vyplývá totiž již z rozsudku, jímž bylo toto ochranné opatření uloženo. Po nařízení jeho výkonu, což je procesní úkon soudu vůči provozovateli zařízení, v němž má být ochranné opatření vykonáno, je pak třeba osobě, která je má vykonat, doručit výzvu k nástupu do něj (srov. ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3980). Teprve až na základě této výzvy je dotčená osoba povinna do výkonu ochranného léčení nastoupit.
9. Pokud pak taková osoba má za to, že výkon ochranného léčení není namístě, neboť pominuly důvody jeho nařízení, dle §352 trestního řádu má možnost podat návrh na upuštění od výkonu ochranného léčení. Tento návrh je však ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účinným procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je totiž přinejmenším způsobilý docílit toho, že povinnost podrobit se ochrannému léčení stěžovateli zanikne, aniž by musel s jejím výkonem byť začít.
10. Stěžovatel přitom netvrdil ani neprokazoval, že by mu byla doručena výzva k nástupu do výkonu ochranného léčení či že by využil postupu dle §352 trestního řádu. Stěžovatelova ústavní stížnost je tedy návrhem nepřípustným ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel přitom neuvedl nic, co by ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu umožňovalo projednání jeho věci přesto, že podmínka přípustnosti splněna nebyla.
11. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu