ECLI:CZ:US:2020:4.US.3423.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3423/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Karmazina, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2019 č. j. 23 Cdo 4893/2017-300, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2017 č. j. 47 Co 37/2016-260 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. října 2015 č. j. 14 C 125/2014-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Fuchs malíř s. r. o., sídlem Ruská 973/96, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 141 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,025 % denně z částky 151 166 Kč od 21. 12. 2013 do 25. 6. 2014 a z částky 141 500 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % denně z částky 18 101,60 Kč od 10. 4. 2018 do zaplacení rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 62 768 Kč (výrok III). Prvně uvedená suma představovala cenu díla, které stěžovatel (jako objednatel) vedlejší účastnici (jako zhotovitelce) nezaplatil, ač ta dílo řádně a včas provedla a stěžovateli předala. Okresní soud neuznal argumentaci stěžovatele, podle které nebylo naplněno smluvní ujednání zakotvující povinnost protokolárního předání díla, neboť dílo bylo provedeno řádně a včas a stěžovatel jako subdodavatel i toto dílo předal generálnímu dodavateli (IMOS Brno a. s.). Tomu pak dílo vyúčtoval a dostal za ně zaplaceno. S ohledem na to okresní soud neshledal oprávněnou stěžovatelovu námitku započtení pohledávky, která mu měla vzniknout z titulu smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení vedlejší účastnice s provedením a předáním díla.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I co do částky 140 500 Kč, jakož i 0,025% úroku z prodlení denně z částky 151 166 Kč od 21. 12. 2013 do 2. 4. 2014, z částky 150 166 Kč od 3. 4. 2014 do 25. 6. 2014 a z částky 140 500 Kč od 26. 6. 2016 do zaplacení (výrok I), v části výroku I, ve které byla stěžovateli uložena povinnosti zaplatit vedlejší účastnici jednak 0,025% úrok z prodlení z částky 151 166 Kč od 3. 4. 2016 do 25. 6. 2014 a jednak částku 1 000 Kč, žalobu zamítl (výrok II) a dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 69 402,60 Kč (výrok III) a náklady odvolacího řízení ve výši 18 101,60 Kč (výrok IV). Krajský soud s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k protokolárnímu předání díla došlo k datu 30. 8. 2012, přičemž odmítl stěžovatelovu argumentaci zápisem o předání a převzetí díla datovaným dnem 9. 6. 2013 s tím, že obsahuje nesprávné datum předání a převzetí díla (pozn.: tedy 7. 6. 2013).
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že není přípustné, protože nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na čl. IX odst. 3 a 5 Obchodních podmínek provádění díla č. I/2012, jež byly nedílnou součástí smlouvy o dílo (a to dle jejího čl. 9. 9), kterou s vedlejší účastnicí uzavřel. Podle tohoto ustanovení měl být podmínkou řádného předání a převzetí díla potvrzený předávací protokol. Nebylo-li dílo předáno řádně a včas, což zahrnuje i předávací protokol, ocitá se dle stěžovatele vedlejší účastnice v prodlení a je povinna mu hradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý i započatý den prodlení.
6. Stěžovatel uvádí, že z předání a převzetí díla v rámci jiného smluvního vztahu, zde mezi ním a generálním dodavatelem stavby, nelze vyvozovat, že došlo k předání a převzetí díla mezi ním a vedlejší účastnicí. Jako irelevantní pak stěžovatel odmítá potvrzení generálního dodavatele i jeho protokol o předání a převzetí díla s tím, že z takového protokolu řádné a včasné předání díla ve vztahu s vedlejší účastnicí dovozovat nelze. Obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně k rozsudku ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 Cdo 5187/2007 a dalším), a s odkazem na ni tvrdí, že k předání díla mohlo dojít pouze způsobem dohodnutým ve smlouvě o dílo, kdy existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (a nelze je tedy předat fakticky či konkludentně). Dle stěžovatele došlo k porušení principu právní jistoty, neboť očekával, že jeho případ bude posouzen stejně jako případy, které byly dosud rozhodnuty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel primárně vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, že k protokolárnímu předání a převzetí díla došlo již k datu 30. 8. 2012. Má za to, že se tak stalo dne 7. 6. 2013 a odvolává se na zápis o převzetí a předání díla datovaný dnem 9. 6. 2013. Otázkou, kdy došlo k předání a převzetí díla, tedy zda se tak skutečně stalo až dne 7. 6. 2013, jak se v tomto zápise uvádí, se tyto soudy v napadených rozsudcích zabývaly a s ohledem na provedené důkazy (a to nejen na ty, které stěžovatel zmiňuje) dospěly k závěru, že daný zápis, jde-li o uvedení data předání a převzetí díla, neodpovídá skutečnosti. Toto hodnocení důkazů nelze dle Ústavního soudu považovat za vadné, natož pak do té míry, že by zde nastal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry obecných soudů, kterýžto je základním předpokladem případného zásahu tohoto soudu do rozhodování obecné justice. Dovolává-li se stěžovatel judikatury Nejvyššího soudu, nečiní tak přiléhavě, neboť tato se týká skutkově odlišných případů, tj. kdy k protokolárnímu předání díla vůbec nedošlo. V závěrech Nejvyššího soudu o tom, že dovolání není přípustné, neshledal Ústavní soud rovněž žádné kvalifikované pochybení.
11. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práva či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu