ECLI:CZ:US:2020:4.US.346.20.1
sp. zn. IV. ÚS 346/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Bc. Martina Ptáčka a 2) Jana Ptáčka, zastoupených JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 1560, Zlín, proti II. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 15 Co 178/2019-258 a III. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2019 č. j. 43 C 192/2011-233, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a ČR - Městského soudu v Brně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení III. výroku rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 27. 2. 2019 č. j. 43 C 192/2011-233, kterým byla každému z nich uložena povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 34 558 Kč na účet městského soudu do tří dnů od právní moci rozsudku městského soudu. Dále se stěžovatelé domáhají zrušení II. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2019 č. j. 15 Co 178/2019-258, kterým byl uvedený nákladový výrok rozsudku městského soudu potvrzen. Stěžovatelé namítají, že těmito výroky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Rozhodnutí obsahující napadené výroky byla vydána v sporu, v němž se stěžovatelé po dvou žalovaných fyzických osobách domáhali zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce. Žalovaní se bránili jednak tvrzením o splnění dluhu a námitkou promlčení. Městský soud žalobu zamítl (I. výrok) s ohledem na úspěšně vznesenou námitkou promlčení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (II. výrok) a o povinnosti stěžovatelů nahradit náklady řízení České republice (III. výrok); částka přisouzená České republice představuje z větší části odměnu ustanoveného zástupce pro právního předchůdce stěžovatelů, který byl omezen ve svéprávnosti (pozn. právní předchůdce stěžovatelů v průběhu řízení zemřel a stěžovatelé vstoupili na jeho místo), a z menší části svědečné.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že s povinností nahradit náklady řízení úspěšným žalovaným se již smířili, ovšem náhrada nákladů řízení státu je pro ně extrémně nespravedlivá a obzvláště krutá. Soudům vytýkají, že v řízení docházelo k průtahům, kdyby jich přitom nebylo, jsou přesvědčeni, že nalézací řízení by bylo zakončeno ještě za účinnosti posléze Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), což by vedlo ke značné úspoře při náhradě nákladů. Dále se domáhají přiměřeného použití závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1396/2019. Toto usnesení přitom interpretují tak, že po právním nástupci nelze požadovat úhradu soudního poplatku poté, co poplatková povinnost vznikla jeho právnímu předchůdci, který byl od placení soudních poplatků osvobozen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že problematiku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při jejím posuzování postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]; taková pochybení napadené výroky nevykazují.
7. Předně je třeba vzít v úvahu, že původní žalobce byl pro omezenou svéprávnost zastoupen druhým stěžovatelem. Byl to tedy faktický druhý stěžovatel - když opak, ač eventuálně pro věc podstatný, se v ústavní stížnosti ani nenaznačuje - kdo byl do značné míry pánem sporu (kdy mj. věděl, že žalovaní se brání námitkou promlčení). Většina úkonů se přitom - jak je v napadených rozhodnutích opakovaně uvedeno - v řízení odehrála až po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a tedy za aplikace advokátního tarifu. Druhý stěžovatel tedy mohl s ohledem na tuto změnu přiměřeně zvážit další postup v řízení. Navíc judikatura je dlouhodobě jednotná - a stěžovatelé to v ústavní stížnosti v zásadě uznávají - v tom, že osvobození od soudních poplatků na právní (procesní) nástupce zásadně nepřechází. Tedy ani důsledek tohoto výkladu nemohl stěžovatele překvapit.
8. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že v ústavní stížností napadených výrocích ani o náhradu poplatkové povinnosti nejde, pak z uvedeného pravidla v širším slova smyslu neučinilo zásadnější výjimku ani usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1396/2019, na které stěžovatelé odkazují, neboť to se týká jen úzké skupiny subjektů insolvenčního práva, když v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu je několikrát zdůrazněno, že na procesního nástupce nepřechází osvobození podle §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ani osvobození přiznané původnímu účastníku podle §138 občanského soudního řádu. Postup obecných soudů v právě projednávané věci se tak přidržuje dlouhodobě uznávaných pravidel, která pro stěžovatele, resp. jejich tehdejšího právního zástupce, nemohla být překvapivá.
9. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Domáhají-li se stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud zavázal "orgány státní moci" aplikovat na vztah státu a stěžovatelů "ustanovení §150 o. s. ř.", pak přehlíží limity, již jsou Ústavnímu soudu pro formulaci výroku jeho nálezů dány §82 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu