ECLI:CZ:US:2020:4.US.347.20.1
sp. zn. IV. ÚS 347/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Rašky, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Cdo 227/2018-336, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1. BENET GROUP, a. s., sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4 - Nusle, a 2. CASH & CAPITAL, a. s., sídlem Vlastislavova 152/4, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 49 Cm 38/2013-237 byla k návrhu stěžovatele povolena obnova řízení, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 ve věci první vedlejší účastnice (dále jen "navrhovatelka") o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím, jehož účastníky byli druhá vedlejší účastnice (dále jen "společnost") a stěžovatel. K odvolání navrhovatelky a společnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2017 č. j. 14 Cmo 97/2017-300 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala navrhovatelka a společnost dovolání, načež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání navrhovatelky podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že nesměřuje proti usnesení vypočtenému v §238a o. s. ř., a není ani přípustné podle §237 o. s. ř. (výrok I), na základě dovolání společnosti pak výše označená usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu především nesprávné posouzení otázky důvodnosti obnovy řízení. Současně poukazuje na procesní pochybení spočívající v tom, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení neustanovil společnosti opatrovníka pro dovolací řízení, ale připustil její zastupování právní zástupkyní, která k tomu byla zmocněna statutárním orgánem společnosti, jenž byl jmenován neoprávněně. Dále pak namítá, že výroky napadeného usnesení jsou nejednoznačné, neboť neodpovídají odůvodnění a především charakteru celého řízení.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity; ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě výše uvedeného Ústavní soud opakovaně vyvozuje, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost (toliko) proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem ústavní stížností napadeného usnesení, že Městský soud v Praze bude opětovně rozhodovat o návrhu stěžovatele na obnovu řízení. A byť v takto otevřeném řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.), s nímž stěžovatel nesouhlasí, nejde o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je třeba ústavní stížnost stěžovatele považovat za "předčasnou", resp. za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k tomu ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj