ECLI:CZ:US:2020:4.US.361.20.1
sp. zn. IV. ÚS 361/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Janise Kasapidise a 2. Sofie Wismekové, obou zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Cdo 2170/2019-580, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2019 č. j. 5 Cmo 234/2018-555 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2018 č. j. 36/18 Cm 738/1994-502, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti A - Trading, a. s., sídlem Politických vězňů 911/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jsou nespravedlivá a v rozporu s principy právního státu, resp. že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla uložena stěžovatelům (jako žalovaným) povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 2 000 000 Kč a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně shora označeným rozsudkem potvrdil a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné [§243c odst. 1 a 2, §237 a 238a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že napadená rozhodnutí jsou nespravedlivá a v rozporu s principy právního státu zejména s ohledem na délku soudního řízení (25 let).
4. V doplnění ze dne 12. 2. 2020 stěžovatelé poukazují na to, že se jejich žalobě nikdo 13 let nevěnoval a že i poté soudní řízení probíhalo s prodlevami, že od podání žaloby prošel právní řád značnou proměnou, soudy se neřídily právní úpravou v době zahájení řízení a de facto připustily "přímou retroaktivitu", změnila se společnost i myšlení lidí, resp. soudců, a tudíž na věc se aplikovaly pohledy, zkušenosti a myšlení načerpané postupem doby, navíc řízení z důvodu ztráty listin v období mezi rokem 1994 až 2007 začalo trpět důkazní nouzí - původní žalobce (Agrobanka Praha, a. s.) byla dlouhou dobu v likvidaci, kterou provázela řada nesrovnalostí a podezřelých majetkových převodů, přičemž nebylo nikdy spolehlivě prokázáno, co bylo např. v portfoliu pohledávek. Vedlejší účastnice nikdy nedoložila ucelené účetní doklady z doby přeměny společnosti ATHOS v. o. s. na Drutis spol. s r. o. (rok 1992 a 1993), nebyly prokázány finanční toky mezi nimi a vedlejší účastnicí, toto nebylo objasněno ani v konkursním řízení úpadce Drutis spol. s r. o. Tvrdí, že nejistota ohledně výsledku řízení je omezovala na běžném i rodinném životě.
5. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají, že dostáli své povinnosti plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř., resp. že přípustnost dovolání byla implicitně vymezena, a nic nebránilo projednání dovolání, že odmítnutí jejich dovolání je nesprávné, neboť důvodem tohoto odmítnutí "je toliko pouhá polemika soudu a usnesení o odmítnutí dovolání je ve své podstatě pouhým formalismem bez patřičného odůvodnění", resp. že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, formalistické až "blanketní". V této souvislosti vytýkají Nejvyššímu soudu, že i když mu byla známa délka řízení, nedostatečně a nepřesně interpretoval obsah dovolání. Z tohoto důvodu mají za to, že jim byl odepřen přístup k soudu a porušeno bylo právo na soudní ochranu a "spravedlivý" proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Jak lze obsahu z ústavní stížnosti vyvodit, stěžovatelé namítají porušení svých ústavně zaručených základních práv z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Z povahy věci plyne, že ke kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení by Ústavní soud mohl přikročit za předpokladu, že by tato délka měla za následek neústavnost samotného napadeného rozhodnutí, a zmíněná kasace by (tak) mohla vést ke zlepšení stěžovatelovy právní pozice. Tato skutečnost z ústavní stížnosti neplyne, a ani na ni nelze usuzovat jinak.
10. Další námitky ("přímé retroaktivity" či "důkazní nouze") v ústavní stížnosti nejsou blíže specifikovány a odůvodněny, takže není zřejmé, jaké konkrétní právní posouzení mělo být nesprávné či jaké důkazy byly vadně zhodnoceny (a dále pak, jak se případná pochybení projevují z hlediska ústavně zaručených základních práv či svobod, jejichž porušení je namítáno). Z tohoto důvodu se jimi Ústavní soud nemohl zabývat.
11. Obdobně lze uzavřít ve vztahu k té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Dovolání nebylo odmítnuto proto, že by neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti (zejména §241a odst. 2 o. s. ř.), ale z důvodu nepřípustnosti podle §237 o. s. ř., kdy závěry odvolacího soudu byly shledány souladné s judikaturou dovolacího soudu, a dále proto, že jím byla nepřípustně napadena nesprávnost skutkových závěrů (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost příslušné závěry Nejvyššího soudu nijak nereflektuje, Ústavnímu soudu ani zde není zřejmé, v čem konkrétně by měl vadný postup uvedeného soudu spočívat.
12. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost pro její "bezpředmětnost", jde-li o námitku nepřiměřené délky soudního řízení, či pro zjevnou neopodstatněnost v ní vznesených ostatních námitek, jež plyne z jejich neodůvodněnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
13. Na doplnění možno uvést, že směřuje-li (snad) ústavní stížnost proti průtahům, které měly mít za následek onu nepřiměřenou délku řízení (nikoliv tedy proti rozhodnutí, ale tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci), za situace, kdy příslušné soudní řízení - jemuž ještě předcházelo mnohaleté konkurzní řízení - již bylo skončeno, mají jeho účastníci možnost se ochrany svých práv domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Příslušná žaloba pak představuje procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který dosud nebyl vyčerpán. Směřuje-li tak (eventuálně) ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu, nezbylo by Ústavnímu soudu považovat takový návrh za "předčasný" a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej rovněž odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu