ECLI:CZ:US:2020:4.US.3639.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3639/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2019 č. j. 12 To 247/2019-2116 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. května 2019 č. j. 4 T 229/2011-2098, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel byl v původním řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dle soudů dopustil, stručně řečeno, tak, že jménem obchodní společnosti, kterou vedl, uzavíral smlouvy o dílo a inkasoval k tomu zálohy, ačkoliv tato společnost neměla prostředky na vyvíjení podnikatelské činnosti. Jako nový důkaz bylo v řízení o povolení obnovy řízení předloženo její kompletní účetnictví, které dal soud znalecky prozkoumat. Z tohoto nového důkazu však nevyplynulo, že by uvedená společnost měla být solventní, případně že si její nesolventnosti nemusel být stěžovatel vědom. Stěžovatelem zpochybněná zákonnost svědecké výpovědi daňové poradkyně měla podle okresního soudu v dané věci marginální význam a nebyla proto onou novou skutečností, pro níž by bylo třeba řízení obnovit.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho relevantními důkazními návrhy. Okresní soud se nezabýval stěžovatelovým tvrzením, že důležitý svědek nemohl v dané věci vypovídat, neboť nebyl zbaven mlčenlivosti. Jednotlivé výpovědi tohoto svědka se přitom významně odlišovaly. Na tomto důkazu byl navíc závislý znalecký posudek. Znalec při jeho zpracování navíc neměl všechny potřebné údaje. Stěžovatel se neúspěšně pokusil ukázat, že společnost, s kterou byl spojen, měla dostatek aktiv. Klíčové důkazy pak zadržuje finanční úřad, který je odmítá vydat k trestnímu řízení. Dále stěžovatel namítá, že finanční situace ve společnosti mu nebyla podrobně známá. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Řízení o povolení obnovy řízení má za cíl odstranit skutkové nedostatky, které nemohly vzít soudy v původním řízení v potaz. Toto řízení tedy neslouží k prosazení odlišných právních závěrů. Z toho důvodu je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku nového hodnocení výpovědi daňové poradkyně, která neměla dle stěžovatele v řízení vůbec vypovídat (obdobně viz usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1729/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejde tedy o žádný nový důkazní návrh a stěžovatel (jakož i orgány činné v trestním řízení) si všech uvedených relevantních skutečností museli být vědomi již v předchozím řízení. Tento závěr konečně dokládá i skutečnost, že s touto námitkou byl Ústavní soud nucen vypořádat se již v předchozím řízení (srov. usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1352/16).
9. Odmítnout je pak nutné rovněž námitku stran nedostatečného vypořádání se s novým důkazem (úplným účetnictvím). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy tento důkaz podrobily znaleckému zkoumání a z jeho obsahu nevyplývá žádná relevantní skutečnost ve prospěch argumentace stěžovatele. Namítá-li stěžovatel, že ani tento důkaz není úplný, tím spíše nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Z uvedeného důkazu v jeho předložené podobě nevyplývá žádná skutečnost, která by zpochybňovala správnost závěrů o stěžovatelově vině.
10. Ve zbytku ústavní stížnosti pak stěžovatel toliko v podstatě opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení, s níž se již obecné soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly, jak již dříve konstatoval Ústavní soud v již uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/16.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu