ECLI:CZ:US:2020:4.US.371.20.1
sp. zn. IV. ÚS 371/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, sídlem Libocká 73/57, Praha 6 - Liboc, zastoupeného Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 15 Kse 4/2018-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 39 a čl. 44 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud jako kárný soud rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019 č. j. 15 Kse 4/2018-44 uznal stěžovatele vinným kárným deliktem, kterého se dopustil tím, že od 21. 12. 2011 do podání kárné žaloby byl jako soudní exekutor zároveň jediným společníkem obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o., která je vlastníkem franšízy RE/MAX (realitní kancelář RE/MAX Spirit), a byl tak ovládající osobou obchodní společnosti, která aktivně provozovala činnost v oboru realit, přičemž stěžovatel vytvořil vazby mezi Exekutorským úřadem Praha-východ a obchodní korporací TOURNESOL, s. r. o. Za kárný delikt byla stěžovateli uložena pokuta 50 000 Kč.
3. V uvedeném jednání Nejvyšší správní soud spatřoval porušení §2 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož se musí exekutor při výkonu svého povolání a v občanském životě zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel byl jako jediný společník ovládající osobou vůči obchodní korporaci TOURNESOL, s. r. o., která byla vlastníkem franšízy realitní kanceláře RE/MAX. Jediným jednatelem této korporace byl bratr stěžovatele, který současně byl ředitelem realitní kanceláře RE/MAX Spirit a zaměstnancem stěžovatele na pozici vykonavatele exekutorského úřadu. Obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o., a též realitní kancelář RE/MAX Spirit, sídlila na stejné adrese jako stěžovatelův exekutorský úřad, kde měla i rozsáhlou reklamu, což mohlo vyvolávat dojem o její provázanosti s exekutorským úřadem. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel vytvořil mezi svým exekutorským úřadem a obchodní korporací TOURNESOL, s. r. o., resp. realitní kanceláří RE/MAX Spirit silné personální a majetkové vazby, přičemž byla dána i místní souvislost v podobě shodného sídla. Tím porušil zákaz v §2 odst. 2 exekučního řádu, protože jeho jednání bylo způsobilé narušit důstojnost exekutorského povolání, resp. ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.
4. Nejvyšší správní soud shledal ve stěžovatelově jednání rovněž porušení §3 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož je činnost exekutora neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Smyslem daného ustanovení je zajistit, aby veřejnost vnímala exekutora jako nestrannou osobu. Zároveň má bránit potenciálnímu střetu zájmů a omezovat tak vznik situací, kdy exekutor nebude jednat nezávisle a nestranně. Nejvyšší správní soud poznamenal, že samotná skutečnost, že někdo je držitelem podílu v obchodní společnosti, se danému ustanovení bez dalšího nepříčí. Z hlediska omezení výdělečných aktivit exekutorů však vždy záleží na konkrétních okolnostech případu. Čím větší je majetková účast na obchodní společnosti, což s sebou přináší i status ovládající osoby nebo většinového společníka, tím větší je riziko porušení §3 odst. 2 a podle okolností rovněž §2 odst. 2 exekučního řádu. Realitní kancelář RE/MAX Spirit se věnovala realitní činnosti, která byla vůči činnosti exekutorského úřadu konkurující či komplementární. Stěžovatel jako soudní exekutor byl jediným společníkem společnosti provozující danou realitní kancelář s osobními vazbami na statutární orgán dané společnosti. Nejvyšší správní soud tak shledal porušení §3 odst. 2 exekučního řádu, byť připustil, že šlo o hraniční případ.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítl, že čl. 44 Listiny dovoluje omezit právo na podnikání a jinou výdělečnou činnost pouze soudcům a prokurátorům. Domnívá se, že takovému omezení nemohou čelit soudní exekutoři, kteří jsou i při výkonu exekuční činnosti výslovně označeni za podnikatele. Rovněž namítl porušení pravidla nulla poena sine lege, protože značná míra abstraktnosti skutkové podstaty kárného deliktu dává prostor pro svévolné trestání. Trestat za jednání, které by mohlo narušit důstojnost exekutorského povolání, tedy abstraktní povinnosti, je dle jeho názoru možné jen v případech zjevného porušení dané povinnosti.
6. Stěžovatel poznamenal, že obchodní korporace TOURNESOL, s. r. o. (resp. realitní kancelář RE/MAX Spirit) má prostory v suterénu, kdežto jeho exekutorský úřad má prostory v prvním a druhém patře stejné budovy. Nechápe, jak by tato skutečnost mohla vést k dojmu o provázanosti obou subjektů. Není mu ani jasné, proč by jeho bratr nemohl pracovat jako vykonavatel exekutorského úřadu a vedle toho zcela okrajově jako realitní makléř. Jeho bratr přitom neobchodoval s realitami, které byly předmětem exekucí, ani se neúčastnil exekučních dražeb.
7. Stěžovatel namítl porušení principu rovnosti. Uloženou pokutu vnímá jako neadekvátní vzhledem ke kárným opatřením uloženým ve věcech sp. zn. 14 Kse 1/2017, 15 Kse 3/2016 a 13 Kse 23/2009. Domnívá se, že na něj měl být analogicky vztažen §24 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen "zákon o řízení ve věcech soudců"), který stanovuje pětiletou lhůtu pro zahlazení kárného provinění pro soudce a státní zástupce. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2014 č. j. 15 Kse 4/2013-48 a ze dne 4. 3. 2014 č. j. 15 Kse 5/2013-45, jimiž byl potrestán za minulé kárné delikty, byla vydána před více než 5 lety. Nerovný přístup stěžovatel spatřoval rovněž v závěru o zachování šestiměsíční lhůty k podání kárné žaloby, kde poukázal na rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019 č. j. 15 Kse 5/2018-135.
8. Dále stěžovatel namítá porušení práva vlastnit majetek, jelikož vlastnictví obchodního podílu Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako kárný delikt.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními kautelami řádného procesu.
11. Stěžovatel namítl nerovný přístup Nejvyššího správního soudu při posuzování zachování šestiměsíční lhůty k podání kárné žaloby. Poukázal přitom na rozhodnutí ze dne 10. 9. 2019 č. j. 15 Kse 5/2018-135 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se vedle tříleté lhůty dle §117 odst. 3 exekučního řádu (počítané ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo) uplatní i šestiměsíční lhůta dle §9 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců (počítaná ode dne, kdy se kárný žalobce dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání kárné žaloby). Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zabýval oběma lhůtami a shledal, že byly dodrženy. Odkazované rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018 se nevyjadřovalo k běhu (počátku) šestiměsíční lhůty u trvajících kárných provinění. Od rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 5/2018 se proto Nejvyšší správní soud nijak nemohl odchýlit v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že šestiměsíční lhůta nemohla uplynout z důvodu, že kárné provinění trvalo až do podání kárné žaloby.
12. Ústavní soud dále konstatuje, že není prostoru ke stěžovatelem požadované analogické aplikaci §24 zákona o řízení ve věcech soudců. Zmíněné ustanovení zakotvuje pětiletou lhůtu od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření, po jejímž uplynutí se hledí na soudce nebo státního zástupce, jako by nebyl pro kárné provinění stíhán. Důvodem je přímé užití §123 exekučního řádu, dle něhož se po uplynutí 5 let od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření pro účely kárné odpovědnosti hledí na exekutora jako by nebyl pro kárné provinění stíhán.
13. Právě uvedené však nic nemění na podstatě námitky, v jejímž rámci stěžovatel protestoval proti tomu, že Nejvyšší správní soud při odůvodnění výše pokuty poukázal na to, že stěžovatel byl v minulosti dvakrát kárně potrestán, a to rozhodnutím ze dne 3. 3. 2014 č. j. 15 Kse 4/2013-48 a rozhodnutím ze dne 4. 3. 2014 č. j. 15 Kse 5/2013-45. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno po více než 5 letech od zmíněných rozhodnutí sp. zn. 15 Kse 4/2013 a 15 Kse 5/2013 a Nejvyšší správní soud v něm výslovně při odůvodnění výše pokuty uvedl, že zohlednil, že šlo již o třetí řízení v pořadí, kde byl stěžovatel shledán vinným z kárného provinění.
14. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl k trestní úpravě, zahlazení odsouzení anebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlédl ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestné činy, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry k jeho sklonům k páchání trestné činnosti určité povahy, k jeho vztahu k hodnotám chráněným trestním zákonem a k prognóze jeho dalšího chování [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 3286/13, bod 23.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Obdobně vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 6 Tdo 296/2019-1523 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz/), kde je uvedeno, že hledí-li se na pachatele, jako by nebyl odsouzen, pak skutečnost odsouzení (a další skutečnosti, které mají v odsouzení svůj podklad, zejména výkon trestu a jeho účinek na pachatele) nesmí soud brát v žádné souvislosti v úvahu a musí při výměře trestu postupovat tak, jako by této skutečnosti nebylo. Soud je však oprávněn hodnotit všechny další okolnosti související se spácháním minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny (např. postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod.).
15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud mohl při stanovení výše pokuty vycházet z těch skutečností, které nepokrývá právní fikce, dle níž se na stěžovatele hledí, jako by nebyl shledán vinným z kárného provinění (např. vztah stěžovatele k plnění jeho povinností jako exekutora, zda šlo jen o náhodné porušení jeho povinností apod.). Nejvyššímu správnímu soudu lze sice vytknout, že poukazoval-li na minulá rozhodnutí o stěžovatelových kárných deliktech, na které se však již vztahovala fikce dle §123 exekučního řádu, měl blíže uvést, jaké skutečnosti v návaznosti na minulá rozhodnutí zohlednil při svém rozhodování. Nešlo však o vadu natolik závažnou, aby v posuzované věci dosáhla porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod. Skutečnosti, jakými jsou např. vztah stěžovatele k plnění jeho povinností jako exekutora či zda šlo jen o náhodné porušení jeho povinností, mohl zohledňovat. Navíc Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zmínil, že předešlé rozhodnutí ve věci 15 Kse 4/2013 stěžovateli zprostředkovalo informaci, že jakkoliv vlastnictví obchodního podílu samo o sobě není v rozporu se zákazem jiné výdělečné činnosti, nejde o pravidlo absolutní, ale je vždy třeba přihlížet k celkovým okolnostem případu, mezi něž může patřit i zachování důstojnosti exekutorského povolání a zachování důvěry v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti.
16. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií pro ukládání trestu předvídaných zákonnou úpravou. Takový případ však v posuzované věci nenastal. Stěžovateli bylo uloženo kárné opatření v podobě pokuty ve výši 50 000 Kč, což představuje 2 % z horní sazby pokuty (2 500 000 Kč) stanovené v §116 odst. 6 písm. c) exekučního řádu. Nejvyšší správní soud se věnoval závažnosti spáchaného kárného deliktu a okolnostem jeho spáchání. Současně přihlédl k tomu, že stěžovatel při ústním jednání uvedl, že již učinil kroky k ukončení franšízy RE/MAX. Při ukládání pokuty tak Nejvyšší správní soud nevybočil z ústavních mantinelů.
17. Na nerovný přístup při ukládání pokuty stěžovatel poukazoval i prostřednictvím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 14 Kse 1/2017-126, kde šlo o věc, jež vykazovala některé (ne však všechny) rysy obdobné jeho případu. Odkazovaným rozhodnutím došlo k uložení pokuty ve výši 50 000 Kč za to, že soudní exekutorka byla po dobu více než 5 let zároveň akcionářkou s cca 96% účastí v obchodní společnosti, která vyvíjela podnikatelskou činnost v oblasti pronájmu i realitní činnosti, a současně jako soudní exekutorka vytvořila právní i faktické vazby mezi svým exekutorským úřadem a danou společností způsobilé navodit dojem, že exekutorská činnost je vykonávána touto obchodní společností nebo osobami za tuto společnost vystupujícími. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí objasnil, že ve věci stěžovatele nebyla zjištěna existence přímých obchodních vztahů mezi obchodní korporací TOURNESOL, s. r. o., a jeho exekutorským úřadem, což je rozdíl od zmíněné věci řešené pod sp. zn. 14 Kse 1/2017. Z tohoto důvodu stěžovatelovo jednání vyhodnotil "jen" jako kárný delikt, nikoli jako závažný kárný delikt, jak tomu bylo ve věci sp. zn. 14 Kse 1/2017. Na druhou stranu je patrné, že stěžovatelův kárný delikt trval téměř 7 let (od 21. 12. 2011 do podání kárné žaloby dne 26. 11. 2018), což je déle než ve věci sp. zn. 14 Kse 1/2017, kde šlo o dobu přesahující 5 let (od března 2011 do 30. 6. 2016). Exekutorka ve věci 14 Kse 1/2017 nebyla nikdy kárně potrestána, což je rozdíl ve vztahu k plnění povinností exekutora od věci stěžovatele, u něhož s ohledem na minulá rozhodnutí nešlo konstatovat, že by šlo o zcela náhodné porušení jeho povinností (srov. bod 15.). Namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele v daném ohledu Ústavní soud neshledal.
18. Další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu, na která stěžovatel odkazoval, nejsou skutkově s jeho věcí srovnatelná. Rozhodnutí ze dne 15. 8. 2017 č. j. 15 Kse 3/2016-56 (pokuta ve výši 10 000 Kč) se totiž vztahovalo k případu, kdy exekutor měl zřízeno živnostenské oprávnění, ale vůbec nevykonával podnikatelskou činnost, kterou mu umožňovalo dané živnostenské oprávnění. Rozhodnutí ze dne 13. 12. 2011 č. j. 13 Kse 23/2009-95 (kárné opatření v podobě napomenutí) se věnovalo exekutorovi, který vykonával funkci statutárního orgánu obchodní společnosti, byť měl smluvně ujednáno, že svou funkci bude vykonávat bezúplatně.
19. Nedůvodná je námitka, že se Nejvyšší správní soud dopustil libovůle při výkladu skutkové podstaty kárného deliktu, která je dle stěžovatele formulována značně abstraktně. Ústavní soud neshledal, že by v podmínkách posuzované věci byla zákonná ustanovení, která kárný soud aplikoval [§2 odst. 2, §3 odst. 2 ve spojení s §116 odst. 2 písm. a) a b) exekučního řádu], takového charakteru, aby znemožnila stěžovateli rozpoznat, jaké má jako exekutor povinnosti. V napadeném rozhodnutí se přitom Nejvyšší správní soud držel východisek pro posuzování vlastnictví podílů v obchodní společnosti exekutorem z hlediska §2 odst. 2 a §3 odst. 2 exekučního řádu v minulosti nastíněných ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 14 Kse 1/2017 (srov. jeho body 29 až 36). Šlo přitom o logický a srozumitelný výklad běžného zákona, do něhož nemá Ústavní soud důvod zasahovat.
20. Dle stěžovatele došlo k zásahu do jeho vlastnického práva a práva podnikat tím, že vlastnictví obchodního podílu bylo považováno za kárné provinění. Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňoval, že samo vlastnictví obchodního podílu neznamená porušení §3 odst. 2 a podle okolností rovněž §2 odst. 2 exekučního řádu. Ani 100% účast na obchodní společnosti tak nemusí znamenat porušení daných ustanovení, a to typicky, půjde-li o obchodní společnost, která reálně nepodniká, ale je zřízena za účelem správy majetku. Dle Nejvyššího správního soudu bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu, které přistupují k vlastnictví obchodního podílu v obchodní společnosti exekutorem, při zhodnocení, zda nejde o takové okolnosti, které společně s tímto vlastnictvím mohly narušit důstojnost exekutorského povolání nebo ohrozit důvěru v nezávislý, nestranný a spravedlivý výkon exekuční činnosti (§2 odst. 2 exekučního řádu). Ústavní soud poznamenává, že ústavní předpisy nezapovídají, aby soudní exekutoři čelili zákonným omezením, která jsou proporcionální legitimnímu zájmu na zachování nezávislosti, nestrannosti a spravedlnosti výkonu exekuční činnosti a zájmu na tom, aby ve veřejnosti nemohly vznikat pochybnosti o takovém výkonu exekuční činnosti. Nejvyšší správní soud se přitom v napadeném rozhodnutí zabýval tím, do jaké míry byl v podmínkách posuzované věci tento zákonem chráněný zájem zasažen, hodnotil míru personálního i majetkového propojení a další okolnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by při takovém posuzování Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelova základní práva. V podrobnostech proto lze na napadené rozhodnutí odkázat.
21. Stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2014 č. j. 15 Kse 5/2013-45, jímž byl v stěžovatel v minulosti kárně potrestán za jiné kárné provinění (výhrady se vztahovaly k posouzení u nákladů exekuce), byly pro věc irelevantní, neboť nebylo předmětem řízení v nynější věci.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu