ECLI:CZ:US:2020:4.US.3800.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3800/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Alexandra Netta, sídlem Ječná 550/1, Praha 2 - Nové Město, insolvenčního správce dlužnice Stavební činnost, s. r. o., v konkursu, sídlem Zelenkova 530/3, Praha 4 - Kamýk, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019 č. j. 32 Cdo 2277/2019-349, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2019 č. j. 25 Co 353/2018-323 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. října 2018 č. j. 14 C 244/2014-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Střední pedagogické školy, gymnázia a vyšší odborné školy Karlovy Vary, příspěvkové organizace, sídlem Lidická 455/40, Karlovy Vary - Drahovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně do zásady pacta sunt servanda a contra proferentem a uznávaných zásad závazkových vztahů, rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na "spravedlivý proces" podle čl. 36 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 4 219 925 Kč (výrok I), která měla představovat kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 466 684 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že ujednání obsažené v článku XIV bod 14.5 smlouvy o dílo na realizaci stavby uzavřené dne 29. 7. 2009 mezi dlužnicí, tehdy podnikající pod obchodní firmou RENSTAV-Stavební činnost, s. r. o., (jako zhotovitelkou) a vedlejší účastnicí (jako objednatelkou) (dále jen "Smlouva") je neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), neboť jím byla výše úroku z prodlení sjednána jinak, než stanoví prováděcí předpis (§517 odst. 2 o. z. ve spojení s §262 odst. 4 obchodního zákoníku), jednak je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), neboť sjednaná výše úroků přesahuje podstatně úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou; krom toho jde ze strany stěžovatele o výkon práva v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, neboť dlužnice se po vzájemných jednáních rozhodla smluvní úrok z prodlení neuplatňovat.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I co do částky 4 180 034,59 Kč potvrdil (výrok I), co do částky 39 890,41 Kč jej změnil. Vedlejší účastnici uložil, aby uhradila tuto částku do majetkové podstaty dlužnice (výrok II), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 485 769 Kč (výrok III). Krajský soud konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že si smluvní strany sjednaly v bodě 14.5 Smlouvy smluvní pokutu, pouze oproti okresnímu soudu vyvodil, že vzhledem k neplatně sjednanému smluvnímu úroku náleží stěžovateli zákonný úrok z prodlení ve výši uvedené ve výroku II rozsudku.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že součástí Smlouvy bylo platně a účinně sjednáno ustanovení nazvané smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % p. d. z dlužné částky v případě prodlení kterékoliv ze smluvních stran, obě strany je vnímaly jako sankční bez ohledu na to, jak bylo nazváno, a vedlejší účastnice se dostala do prodlení s plněním své peněžité povinnosti. Ve věci předtím rozhodoval Nejvyšší soud, který (pozn.: rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 32 Cdo 4725/2015-250) rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil s tím, že mají zkoumat, zda nejde o smluvní pokutu. Úspěšný však posléze nebyl, ač jednatel dlužnice, který byl v pokračujícím řízení vyslechnut, jednoznačně potvrdil, že šlo o ustanovení sankční a o smluvní pokutu.
6. Porušení zásady pacta sunt servanda stěžovatel vyvozuje z toho, že "měl právo očekávat", že Smlouva bude splněna, přičemž tvrdí, že je-li z principu dovoleno, aby subjekty zřizované veřejnými subjekty sjednávaly smluvní pokuty, nelze uzavřít, že dlužnice nic nedostane. Porušení rovnosti stran má plynout z toho, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že vedlejší účastnice je střední škola zřizovaná veřejným subjektem a že je tudíž obhajitelné, že neměla na zaplacení z toho důvodu, že peníze čerpala od svého zřizovatele. To stěžovatel považuje za nepřijatelné, protože vedlejší účastnice Smlouvu sama předložila.
7. K porušení vlastnického práva a pravidel výkladu vůle smluvních stran mělo dle stěžovatele dojít v důsledku formalistického postupu obecných soudů, neboť bylo-li jimi určeno, že mezi subjekty nelze sjednat smluvní úrok, měly dané ujednání posoudit (podřadit jej) jiným způsobem, protože mohl očekávat, že v případě včasného nezaplacení dostane více než při zaplacení včasném. V této souvislosti stěžovatel, dovolávaje se čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, tvrdí, že bylo neproporcionálně zasaženo do jeho majetku a práva uplatňovat svou svobodnou vůli. Opakuje, že obecné soudy nerespektovaly pravidla výkladu vůle a s poukazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu [např. nálezy ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171) či ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131) nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2007 č. j. 33 Odo 655/2005] argumentuje, že nelze určitý výraz užitý ve smlouvě vykládat toliko podle jeho doslovného znění, ale je třeba přihlížet ke skutečné vůli stran.
8. V návaznosti na to stěžovatel upozorňuje, že ve Smlouvě nebylo zajištěno zaplacení jiným zajišťovacím institutem (např. separátní smluvní pokutou) a že sice nelze směšovat institut smluvního úroku z prodlení a smluvní pokuty (v této souvislosti zmiňuje rozdíly mezi nimi), ale že pro výklad účelu daného ujednání, kdy nejde ani o problematiku započítávání na nárok na náhradu škody, ani (ne)samostatnosti pohledávky na zaplacení, není rozhodné, o jaký institut šlo. Podstatná má být vůle stran ohledně účelu daného ustanovení. A to zde mělo plnit stejnou funkci jako smluvní pokuta. Obecné soudy měly tento jeho účel a funkci analyzovat a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu uplatnit zásadu preference výkladu právního úkonu jakožto platného než neplatného. Proto i v případě, že smluvní strany zamýšlely toto ujednání jako smluvní úrok z prodlení, nic jim nebránilo je (in favorem negotii) posoudit jakožto ustanovení zakládající smluvní pokutu. Stěžovatel má za to, že není účelem pozitivního práva "ohýbat svobodnou vůli subjektů proti jejímu obsahu", ale závazně zaručit relevanci této vůle při posuzování všech aspektů těchto závazků; mezi stranami přitom panovala jednota co do závaznosti uzavřené smlouvy a obě strany ji chtěly realizovat. Sporné ujednání lze konkretizovat výkladem podle zásady contra proferentem, tedy že "okamžik nastoupení této události je zároveň okamžikem konce lhůty k plnění". Tento výklad má být v souladu se zásadou potius valeat quam pereat i vůlí smluvních stran. Postup obecných soudů je dle stěžovatele ve smyslu nálezu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) přepjatě formalistický. A vzhledem k tomu, že obecné soudy při interpretaci relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů a jejich aplikaci vybočily z mezí ústavnosti, zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny základní občanskoprávní zásady výkladu právních úkonů (jednání), v důsledku čehož mělo dojít k (neoprávněnému) zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv. Zdůvodňuje to tím, že předmětné ujednání smluvních stran obecné soudy posuzovaly toliko podle jeho doslovného textu bodu 14.5 Smlouvy, aniž by (tedy) zohlednily vůli smluvních stran, načež je nesprávně kvalifikovaly jako ujednání o smluvních úrocích z prodlení, a nikoliv o smluvní pokutě; současně má (ale) stěžovatel za to, že i kdyby tato vůle směřovala ke sjednání smluvního úroku z prodlení, mohly je obecné soudy kvalifikovat jako smluvní pokutu, neboť jeho účel byl - posuzováno z hlediska toho, co bylo předmětem tohoto řízení - shodný.
13. Jak patrno z již zmíněného (viz sub 5) rozsudku č. j. 32 Cdo 4725/2015-250, Nejvyšší soud soudům nižších stupňů uložil, aby se právě otázkou shodné vůle smluvních stran zabývaly ("je nutno náležitě vyhodnotit, zda interpretační význam formálního označení sankce ve smluvním ujednání v poměrech souzené věci skutečně převažuje nad zjevným úmyslem stran dosáhnout určitého výsledného efektu, tj. sjednat peněžitou sankci pro případ peněžitého prodlení"). Soudy nižších stupňů pak v daném ohledu doplnily dokazování, to však ke zjištění, že vůle smluvních stran při uzavírání Smlouvy byla odlišná od závěru, který plyne z jejího gramatického, logického a systematického výkladu, nevedlo. Jejich právní závěry pak přezkoumal Nejvyšší soud a žádné pochybení v tomto ohledu nezjistil, když (ve stručnosti řečeno) konstatoval, že nelze vyvodit, že by vůle smluvních stran byla jiná než ve Smlouvě výslovně vyjádřená. Z toho plyne, že nejde o případ, kde by se doslovný výklad nesprávně prosadil proti vůli smluvních stran.
14. Stěžovatel dále argumentuje tím, že i kdyby smluvní strany původně zamýšlely sjednat v bodě 14.5 Smlouvy smluvní úrok z prodlení, měly se zabývat jeho účelem a jeho funkcí (v této souvislosti tvrdí, že dané ustanovení mělo plnit tutéž funkci jako smluvní pokuta), kdy z relevantních hledisek nic nebránilo jeho posouzení jakožto ustanovení zakládající smluvní pokutu. Podstatné má být (dle všeho) to, že v daném řízení "nešlo ani o problematiku započítávání na nárok na náhradu škody, ani o problematiku (ne)samostatnosti pohledávky na zaplacení plnění", ale že dle vůle smluvních stran mělo dané ustanovení sankční účel. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že tato argumentace je zčásti rozporná, neboť popírá význam vůle smluvních stran při výkladu právních úkonů, na kterou jinde stěžovatel naopak klade důraz, ani tak nemůže danému argumentu přisvědčit. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukazuje na rozdíly obou institutů, ovšem právě vzhledem k tomu, že s těmito instituty jsou spojeny rozdílné právní důsledky, nelze je (jak již uvedl okresní soud) volně zaměňovat s odůvodněním, že v konkrétním řízení mezi nimi - co do jejich účelu a funkce - není rozdíl. Takto by se právní kvalifikace téhož smluvního ujednání mohla měnit podle toho, co by bylo předmětem soudního řízení (resp. jakou právní otázku je v něm třeba řešit), kterýžto postup Ústavní soud nepovažuje za slučitelný s principem právní jistoty. A protože v posuzované věci nejde o případ, kdy by vedle sebe stály dvě "udržitelné" interpretační varianty (viz výše), zásada in favorem negotii se prosadit nemůže.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel (jako insolvenční správce dlužnice) dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu