ECLI:CZ:US:2020:4.US.3834.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3834/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S. L. R., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem, sídlem Čs. armády 1948, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. 14 To 464/2019-101, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 21. 6. 2019 č. j. 3 PP 62/2019-80 stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z dokazování podle okresního soudu vyplynulo, že stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu sedmkrát kázeňsky odměněn. Byť svého jednání lituje, jeho vyjádření o mu uloženém trestu však o jeho polepšení nesvědčí; považuje je za zbytečný a přehlíží okolnosti jeho uložení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen kritického náhledu na své chování a nelze tedy hovořit o jeho polepšení. Do výkonu trestu byl navíc stěžovatel dopraven policejním orgánem. Za podstatné soud považoval, že stěžovatel jeví jasné rysy recidivy. Má osm záznamů v rejstříku trestů, a dokonce předchozí podmíněné propuštění se u něj minulo účinkem. Stěžovatel rovněž nepředložil žádný příslib zaměstnání. Zároveň má značné dluhy a tendence k majetkové trestné činnosti. Z uvedených důvodů riziko recidivy dle soudu převažuje.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pouze mechanicky konstatovaly, že počet kázeňských odměn nic neříká o jeho polepšení. Soudy se nezabývaly tím, za co byly odměny uloženy a jaký je tedy jejich význam pro jeho polepšení. Naproti tomu nepřípustně zdůrazňovaly jeho trestní minulost, včetně již zahlazených odsouzení. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem sp. zn. III. ÚS 1735/10. Obecné soudy rovněž nepřípustně přihlédly k nedobrovolnému nástupu do výkonu trestu, aniž by se zabývaly důvody, pro toto stěžovatelovo chování. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 a nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku), tedy věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
8. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především se neztotožnil s námitkou stěžovatele, podle které nelze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy naopak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16), což v napadeném rozhodnutí připomněl i okresní soud. Ve stěžovatelem zmíněném nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) Ústavní soud toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti. K tomu však v dané věci nedošlo a soudy zcela řádně zohlednily stěžovatelova opakovaná selhání a riziko z nich vyplývající. Přihlédnout přitom soudy mohou i k zahlazeným odsouzením [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), obdobně usnesení ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10], neboť i ta dokreslují obraz stěžovatelovy osobnosti a způsob, jímž lze nacházet jeho nápravu.
9. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit, a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Soudy tedy nemají povinnost vyvíjet nadměrné úsilí k zjištění podrobností stran stěžovatelova výkonu trestu.
10. Konečně za přípustná kritéria je třeba považovat rovněž postoj k trestné činnosti a výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3746/15 nebo ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16), reálný plán na obstarání budoucích (a samozřejmě legálních) příjmů (srov. např. usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3746/15 nebo ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17), jakož i dobrovolnost nástupu k výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2391/16 nebo ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 515/17). Soudy přitom zamítnutí stěžovatelovy žádosti neopřely o jednu výlučnou vedlejší skutečnost, jak jim zapovídal nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, nýbrž o celý souhrn několika relevantních skutečností. Meze diskrece dané jim zákonem na straně jedné a judikaturou Ústavního soudu na straně druhé tedy nepřekročily.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu