ECLI:CZ:US:2020:4.US.3848.19.2
sp. zn. IV. ÚS 3848/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Cigánkové, zastoupené JUDr. Františkem Štouračem, advokátem, sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2019 č. j. 17 Co 78/2019-205, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. SVS Delta Racing Team, z. s., sídlem Dolní 61, Kobeřice u Brna, a 2. BIKE PARK, z. s., sídlem Potocká 58/7, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že došlo k porušení principů "spravedlivého procesu" stanovených v čl. 90 Ústavy, že jí bylo odepřeno právo na "spravedlivý proces" stanovené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také že byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 21. 12. 2018 č. j. 4 C 197/2016-171 rozhodl ve věci žaloby stěžovatelky a dále a) Ing. Lucie Peslarové, b) Mgr. Václava Matyáše, c) obchodní společnosti ROSTĚNICE, a. s., sídlem Rostěnice 166, Rostěnice-Zvonovice, d) Věry Pitronové, e) Zdeňka Pitrona, f) Věry Kalivodové, g) Oldřicha Pařízka, h) Jarmily Velecké, i) Ludmily Pouchlé, j) obce Vážany nad Litavou, sídlem Vážany nad Litavou, k) Emila Novotného, l) Marie Novotné, m) Dagmar Válkové, n) Petra Kučery, o) obchodní společnosti Agria, a. s., sídlem Nížkovice 74, p) obchodní společnosti P R O A G R O, spol. s r. o., sídlem Marefy 140, tak, že se soudní řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve vztahu ke stěžovatelce a dalším žalobcům [vyjma žalobců d), e) a j)] zastavuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Proti (nákladovému) výroku II se vedlejší účastníci (jako žalovaní) odvolali, načež Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu (mj.) tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení každému ve výši 5 808 Kč (výrok I), a dále (mj.) rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradu nákladů odvolacího řízení každému částku 3 086 Kč (výrok II).
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že spolu s dalšími žalobci (viz sub 2) se žalobou podanou dne 22. 6. 2016 domáhala toho, aby soud uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost odstranit navezenou a sesunutou zeminu z pozemků v jejich vlastnictví v katastrálním území V., jakož i povinnost do budoucna zanechat a zdržet se veškeré činnosti vedoucí k sesuvu zeminy na těchto pozemcích a také uhradit způsobenou škodu. Posléze došlo k přistoupení druhého vedlejšího účastníka (na stranu žalovanou). Dále poukazuje na to, že se z prvního vedlejšího účastníka stala tzv. prázdná schránka a že s ohledem na tuto skutečnost i na probíhající správní a trestní řízení se žalobci rozhodli v tomto soudním řízení nepokračovat, a tudíž zaplacení soudního poplatku tak považovali za bezpředmětné, navíc k jeho úhradě byli okresním soudem vyzváni až dne 18. 10. 2018, tedy po dvou letech od podání žaloby. Protože pak soudní poplatek neuhradila, bylo řízení zastaveno a o jeho nákladech bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.
5. Stěžovatelka následně namítá, že krajský soud v dané věci pochybil, neboť jí nezaslal odvolání vedlejších účastníků k vyjádření, nenařídil jednání a bez jakékoliv interakce rozhodnutí okresního soudu změnil. O skutečnosti, že byl vůči usnesení okresního soudu podán opravný prostředek, se dozvěděla až z napadeného usnesení krajského soudu, kterým jí byla uložena povinnost k úhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům. Stěžovatelka je názoru, že v projednávané věci došlo k extrémnímu excesu obecných soudů, což mělo za následek vydání rozhodnutí v rozporu se zásadami spravedlnosti. Obecné soudy nezohlednily to, že jednáním vedlejších účastníků byl spáchán trestný čin, nepřihlédly k tomu, že při každém rozhodování o náhradě nákladů řízení by měl soud zvažovat, zda jsou či nejsou dány okolnosti pro postup podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Toto ustanovení má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek [v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepřihlédl k mimořádnému postavení, do něhož se spácháním trestného činu dostala, porušil čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Prakticky totožnou ústavní stížností dalších žalobců se Ústavní soud již zabýval a usnesením ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3264/19 ji z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl následující:
"Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný, a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. [usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn.] IV. ÚS 37/02 [U 4/25 SbNU 357]). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení apod.
V souvislosti s projednáváním případu si Ústavní soud vyžádal spis [o]kresního soudu [...] sp. zn. 4 C 197/2016 [...], aby posoudil tvrzení stěžovatelů, podle nichž jim nebylo zasláno odvolání žalovaných proti usnesení soudu prvního stupně. Po seznámení se se spisem Ústavní soud uzavřel, že [k]rajský soud [...] v projednávané věci pochybil, neboť odvolání žalovaných jim opravdu nebyla zaslána k vyjádření. Tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. V souvislosti s uvedeným se Ústavní soud zabýval tím, jaký dopad má toto pochybení krajského soudu do reálných práv stěžovatelů. Vyšel přitom nejen z povahy věci, tj. z toho, že šlo o náklady řízení, ale přihlédl též k vyjádření [k]rajského soudu [...]. Ten deklaroval svůj právní názor na věc a Ústavní soud nemá za to, že by případná kasace ústavní stížností napadeného usnesení vedla ke změně jeho právního názoru a tím i ke změně právního postavení stěžovatelů. Nadto je třeba poukázat na argument užitý krajským soudem, podle něhož náklady řízení představují pro jednotlivé stěžovatele bagatelní částky. Tudíž reálný dopad do základních práv stěžovatelů je zde limitován výší nákladů, kterou jsou jednotliví stěžovatelé povinni zaplatit.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že dle jeho názoru by případná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. obecnými soudy byla nejen ústavně konformní, ale s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu též přiléhavá. Byl to již soud prvního stupně, kdo mohl ve svém nákladovém výroku zohlednit výjimečnost postavení, do něhož se stěžovatelé dostali. Aplikace daného ustanovení však spadá do diskrece obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu (drže se zásady minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů) nepřísluší jejich závěry v tomto směru jakkoliv přehodnocovat."
9. Vzhledem k tomu, že se IV. senát Ústavního soudu s výše uvedenými závěry v zásadě ztotožňuje, a tyto se promítají i do poměrů věci nyní posuzované, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu