ECLI:CZ:US:2020:4.US.3859.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3859/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019 č. j. 5 Tdo 958/2019-959, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2018 č. j. 15 To 91/2018-891 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. září 2018 č. j. 1 T 154/2017-853, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přečinu se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tak, že poté, co byl na základě poptávkového řízení komisí jako vítěz pro odkup a likvidaci užitého technologického zařízení vybrán R. Š., a uzavřena s ním smlouva o spolupráci a kupní smlouva, kterou stěžovatel jako člen představenstva spolupodepsal a byl za celý obchodní případ spoluodpovědný, odsouhlasil v rozporu se svými oprávněními a povinnostmi neoprávněné snížení kupní ceny ve prospěch R. Š., čímž obchodní společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 619 716 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců, a k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí R. Š. a spolupracovníků stěžovatele, listinných důkazů (e-mailové komunikace stěžovatele se spolupracovníky a R. Š.) a znaleckého posudku z oboru ekonomika.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Krajský soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Dospěl k závěru, že okresní soud správně provedl všechny relevantní důkazy v dané věci a správně právně kvalifikoval jednání stěžovatele.
4. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl. Nejvyšší soud shledal, že výhrady stěžovatele, které bylo možno s určitou benevolencí označit za námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, jsou zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslem, a směrnicemi, resp. standardizovaným a formalizovaným postupem fakturace konkrétní společnosti. Dle stěžovatele došlo v jeho případě k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a vyvozenými právními závěry (porušení zásady in dubio pro reo) a současně nebyl důsledně respektován princip trestněprávní represe coby krajního prostředku ultimae rationis. Obecné soudy dle stěžovatele rozhodly striktně represivně, "strojově", aniž by danou věc řádně posoudily. Klíčový důkaz e-mailové komunikace je dle stěžovatele falzifikát a jeho pravost nelze potvrdit. Uvedené maily navíc nemohly být žádným formálním právně závazným jednáním (stěžovatel žádnou smlouvu či její dodatek nepodepsal). Soudy proto rovněž nezohlednily vnitřní postupy uvnitř dotčené obchodní společnosti. U usvědčující svědecké výpovědi pak odhlédly od motivu svědka vyvinit se ze svých vlastních pochybení. Dále stěžovatel namítá, že obchodní společnosti nevznikla žádná škoda (soudy o její náhradě ostatně ani nerozhodly). Proto jsou napadená rozhodnutí rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Konečně stěžovatel namítá, že jednání popsané v tzv. skutkové větě odsuzujících rozhodnutí ani nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu. Rozhodnutí soudů rovněž považuje za nepřezkoumatelná. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud zastává setrvale právní názor, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavního práva, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; jeho deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými (ústavněprávně relevantními) pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačí odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, a to zejména usnesení Nejvyššího soudu. Konkrétně pak lze dodat následující.
10. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané činnosti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jedním z těchto ústavně významných druhů pochybení jsou tzv. kvalifikované vady důkazního řízení. Jde o situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18].
11. Právě tohoto se měly obecné soudy dle názoru stěžovatele dopustit v jeho případě. Takové excesy však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly (včetně vypořádání všech stěžovatelových námitek), provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování a na jeho základě mohly učinit relevantní skutkové závěry. Jak uvedl rovněž Nejvyšší soud v napadeném usnesení, samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
12. Vzhledem k řádně provedenému dokazování neobstojí ani námitka stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu. Jak okresní soud, tak krajský soud i Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen, a všechny dovodily, z jakých důkazů a proč je dovozován jeho úmysl. K tomu lze snad jen dodat, že úmyslné zavinění zásadně nelze bez doznání pachatele prokázat přímými důkazy (názor právní trestněprávní teorie nejpozději od 18. století - viz Blackstone, W. Commentaries on the Laws of England in Four Books. Sv. 2, 1753, repr. Philadelphia: J. B. Lippincott Co., 1893 s. 303 a n.). Je tedy zcela běžné, že úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) je v zásadě vždy dokazován souhrnem nepřímých důkazů, jako se tomu stalo v tomto případě.
13. Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí z poukazu na to, že z jeho strany šlo zřejmě a zejména o "vnitropodnikové pochybení". Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2157/13 a ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 3225/15, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005), ani tato zásada nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Zásada subsidiarity trestní represe tedy nebrání tomu, aby byl dotyčný shledán vinným trestným činem, přestože by jeho jednání bylo možno sankcionovat i mimotrestními prostředky. Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k závažnosti jednání, jehož se stěžovatel dopustil, nemá tedy Ústavní soud za to, že by vedením trestního řízení proti stěžovateli a jeho odsouzením došlo k překročení příslušných ústavních limitů. Dovolával-li se stěžovatel závěrů nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19, pak tyto nelze na daný případ aplikovat. Stěžovatel nepřijal žádné riskantní manažerské rozhodnutí, nýbrž bez patřičného oprávnění jednal zjevně v neprospěch společnosti, jejíž majetkové zájmy byl povinen hájit.
14. Na základě výše řečeného nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva (resp. vedení procesu) překračuje hranice ústavnosti, v posuzované věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani stěžovatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, neboť závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu