ECLI:CZ:US:2020:4.US.3873.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3873/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Soni Adamové, advokátky, sídlem pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 12 To 65/2019-2339 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2019 č. j. 49 T 8/2016-2327, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl stěžovatelčin návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 164 606 Kč. Stěžovatelka v daném trestním řízení vystupovala jako ustanovená obhájkyně z důvodu nutné obhajoby. Obviněného zastupovala od počátku trestního řízení a konečný meritorní rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jí byl doručen 31. 8. 2017. Stěžovatelka provedla ještě dne 11. 9. 2017 s odsouzeným jednu poradu, avšak v dané věci nebylo podáno dovolání, proto prekluzivní lhůta pro přiznání odměny nebyla modifikována a stěžovatelce zanikla její povinnost odsouzeného obhajovat okamžikem doručení uvedeného rozsudku. Návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelka podala dne 22. 11. 2018, a tedy po uplynutí roční prekluzivní lhůty.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou vrchní soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu. Stěžovatelka neuplatnila svůj návrh v rámci jednoroční prekluzivní lhůty. Nemohla se přitom spoléhat na údaje v databázi Infosoud, neboť ty mají jen informativní charakter, což je v samotné databázi uvedeno. Navíc se namítané pravomocné ukončení věci v této databázi týká jiného obviněného. Stěžovatelka tak musela vycházet od okamžiku doručení konečného rozhodnutí. Nerozhodná je rovněž skutečnost, že dovolání bylo podáno v jiné věci zastupovaného obviněného.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že předmětná prekluzivní lhůta měla být v jejím případě prodloužena jako v případě podání dovolání. Soudy dle stěžovatelky postupovaly příliš mechanicky a formalisticky, aniž by zohlednily komplexní vazby mezi jednotlivými rozhodnutími. Dle stěžovatelky měly soudy nalézt rozumné a spravedlivé řešení, aby byl alespoň zčásti zachován cíl úpravy nutné obhajoby. Zvláště v tomto případě, kdy se stěžovatelka snažila nadstandardně pozvednout úroveň zastupování ex offo. Dle stěžovatelky se jí tak mělo dostat alespoň náhrady hotových výdajů, jež nepředstavují žádnou odměnu. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na možnost analogické aplikace zákoníku práce. Soudy však k jejímu nároku přistupovaly spíše jako k propadlému dárkovému poukazu, a nikoliv jako ke spravedlivé odměně za řádně vykonané služby. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, pročež k posouzení její ústavní stížnosti není podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nutná zvláštní plná moc podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Závěrům stěžovatelčiny argumentace nemůže Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatelka sice odvedla jí svěřenou úlohu ustanovené obhájkyně, což nakonec nepopřely ani soudy v napadených rozhodnutích. Existence jejího nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů je však, jako zásadně každý majetkový nárok v právním řádu, vázán na jeho uplatnění v určité zákonné lhůtě (promlčecí, prekluzivní, apod.). Stanovení takové lhůty je přitom věcí zákonodárce a Ústavní soud může jakoukoliv lhůtu zrušit či prolomit toliko v úzce vymezených skupinách případů [srov. např. body 19 a násl. nálezu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1698/14 (N 6/84 SbNU 93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jsou jimi zjevně nepřiměřená krátkost lhůty pro naplnění jejího účelu, zjevná svévole zákonodárce při změnách lhůt, anebo znevýhodnění části osob domáhajících se svých práv podle této lhůty.
8. Žádná taková situace však v dané věci nenastala. Lhůta je stanovena jednoznačně, je dostatečně dlouhá a platí pro všechny obhájce stejně. Je přitom zjevné, že roční lhůta uplynula nejen od okamžiku doručení rozhodnutí vrchního soudu, ale i od posledního úkonu ve věci (porada s klientem). Závěru obecných soudů tudíž nelze nic vytknout, a jejich rozhodnutí mohlo, s ohledem na znění zákona, být jen těžko jiné. Kvalita stěžovatelkou poskytovaných služeb nemůže být důvodem pro prolomení této lhůty, kterou považuje Ústavní soud za nadmíru dostatečnou. Obhájci, kteří z osobních důvodů s uplatněním nároku čekají až do jejího konce (a to dokonce i sporně subjektivně vnímaného), nesou zvýšené riziko jejího promeškání. Z okolností případu nevyplývá žádná skutečnost, pro kterou by stěžovatelka nemohla svůj nárok uplatnit kdykoliv v průběhu uplynulého roku. Jakkoliv Ústavní soud oceňuje stěžovatelčinu ochotu poskytovat nadprůměrně kvalitní služby ustanoveného obhájce, při přiznání odměny za vykonanou práci stále platí zásada vigilantibus iura scripta sunt.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu