ECLI:CZ:US:2020:4.US.3909.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3909/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Lederbucha, zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, sídlem Skrétova 475/8, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2019 č. j. 11 Co 229/2019-79 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2019 č. j. 11 Co 229/2019-93, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Františka Lederbucha, 2. doc. PaedDr. Ladislavy Lederbuchové a 3. Ing. Václava Lederbucha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že postupem Okresního soudu
Plzeň-město (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 1/2018 bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2019 č. j. 14 C 1/2018-58 zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti a neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 7. 12. 2017, kterou uzavřeli vedlejší účastníci (výrok I), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 24 684 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce vedlejších účastníků (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 11 Co 229/2019-79 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2019 č. j. 11 Co 229/2019-93 tak, že odvolání stěžovatele se odmítá (výrok I) a změnil rozhodnutí okresního soudu v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II, o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech řízení před okresním soudem částku 56 192,40 Kč (výrok II), a konečně rozhodl o jeho povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení částku 3 800,61 Kč (výrok III). Odmítnutí odvolání stěžovatele odůvodnil krajský soud tak, že proti rozsudku okresního soudu podal včasné odvolání stěžovatel, který v něm uvedl, že se pro jistotu odvolává proti všem výrokům rozsudku. Rovněž zástupce stěžovatele podal proti rozsudku včasné odvolání, v němž pouze uvedl, že podává odvolání, které bude odůvodněno dodatečně. Okresní soud postupoval v souladu s §209 a §43 odst. 1 o. s. ř. a vyzval stěžovatele usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 14 C 1/2018-70 doplnit jeho odvolání tak, že uvede, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu okresního soudu (odvolací důvod) a současně čeho se svým odvoláním domáhá, tedy jak má být o podaném odvolání rozhodnuto (odvolací návrh). K odstranění těchto vad odvolání určil stěžovateli lhůtu patnácti dnů a poučil jej o následcích jejich neodstranění. Toto usnesení bylo doručeno zástupci stěžovatele do datové schránky dne 23. 6. 2019. Na tuto výzvu stěžovatel nereagoval. Proto krajskému soudu nezbylo, nežli za použití §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odvolání stěžovatele odmítnout.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel konstatuje, že napadené usnesení nebylo vyhlašováno, krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, přičemž v měsíci září roku 2019 bylo napadené usnesení písemně vyhotoveno, přičemž nebylo doručováno účastníkům řízení a krajským soudem bylo dne 25. 9. 2019 společně se spisem doručeno okresnímu soudu. Stěžovatel v souladu s §58 o. s. ř. dne 24. 9. 2019 písemně odůvodnil své včasné odvolání proti rozsudku okresního soudu a podal návrh, aby soud prominul zmeškání lhůty procesního úkonu (odstranění vad odvolání), a navrhl, aby soud přiznal stěžovatelovu podání ze dne 24. 9. 2019 odkladný účinek, přičemž toto podání doručil okresnímu soudu. Předseda senátu okresního soudu na obsah spisu nereagoval, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť bylo zapříčiněno, že o jeho návrhu učiněném podle §58 o. s. ř. podaném soudu v průběhu odvolacího řízení dne 24. 9. 2019, tedy podaném v době, kdy konečné rozhodnutí krajského soudu nebylo právně závazné a nebylo vykonatelné, nebylo rozhodnuto. Podle stěžovatele proto není vyloučeno, že rozhodnutí o jeho návrhu by mohlo být pozitivní, potom by stěžovatelovo odvolání nemohlo být odmítnuto a krajský soud by se odvolacími důvody musel zabývat, a není tak vyloučen příznivý výsledek pro stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
8. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
9. Jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je to, zda krajský soud správně odmítl odvolání stěžovatele. Je nesporné, že odvolání stěžovatele vykazovalo vady, pro které musel okresní soud postupovat v souladu s §209 a §43 odst. 1 o. s. ř. a musel vyzvat stěžovatele k jejich odstranění, přičemž k tomu mu určil přiměřenou lhůtu patnácti dnů od doručení tohoto usnesení. Je též nesporné, že toto usnesení bylo doručeno zástupci stěžovatele do datové schránky dne 23. 6. 2019 a že na výzvu k odstranění vad odvolání stěžovatel nereagoval. Je tedy zřejmé, že vady odvolání nebyly k výzvě soudu odstraněny, a to ani v přiměřené lhůtě patnácti dnů a ani až do data rozhodnutí krajského soudu (tj. 30. 8. 2019 - tedy více než 2 měsíce ode dne doručení předmětného usnesení).
10. Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i povinnost podat podání (v daném doplnění odvolání) v soudem přiměřeně stanovené lhůtě, o čemž byl stěžovatel poučen. Tuto lhůtu však stěžovatel v nyní přezkoumávané věci zmeškal (viz sub 9), za což musí nést výše rozvedené procesní následky (vigilantibus iura scripta sunt), a to zvláště za situace, kdy byl zastoupen právním profesionálem, a kdy důvody pozdního doplnění odvolání neuvádí ani ve své ústavní stížnosti.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, Ústavní soud shledává, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím mimořádným a výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Mimo jiné i vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud žádného důvodu, aby stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu