ECLI:CZ:US:2020:4.US.3934.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3934/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRAGOTRADING ONE s. r. o., sídlem Stará Spojovací 2263/9, Praha 9 - Libeň, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Kalousem, advokátem, sídlem U Zvonu 142/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019 č. j. 32 Cdo 2398/2019-246, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 70 Co 135/2018-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2017 č. j. 53 C 38/2015-167, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Martina Parče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že soudy nižších stupňů porušily její právo na soudní ochranu a "spravedlivý proces", rezignovaly "na svoji povinnost dohlížet na dodržování principu nezávislosti soudů zakotvenou v čl. 82 odst. 1 Ústavy" a porušily princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále že jí Nejvyšší soud odepřel právo na spravedlivé posouzení a rozhodnutí její věci.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby žalovaným - vedlejšímu účastníkovi a společnosti Hockey Star s. r. o. (dále jen "žalovaná společnost") byla uložena povinnost zaplatit jí (z titulu náhrady škody) částku 2 942 838,27 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a uvedenou společností nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 147 886 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že žalovaná společnost se nedopustila protiprávního jednání a vedlejší účastník (jako jednatel žalované společnosti) není ve sporu pasivně legitimován.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou společností zrušil a řízení v tomto rozsahu podle §107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil z důvodu, že tato společnost zanikla (výrok I), současně rozhodl, že ve vztahu mezi nimi nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), ve výroku III o nákladech řízení jej pak potvrdil (výrok III) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 49 368 Kč (výrok IV). Uvedený soud rovněž shledal, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, načež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o "dovolání" proti výrokům I a III shora označeného rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku funkční příslušnosti podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, dovolání proti výroku III a IV jako nepřípustné podle §243a odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že žalovaná společnost byla vytvořena za účelem, aby se vedlejší účastník mohl zmocnit jejího zboží. To zůstalo v pronajatých prostorách prodejny, jejímž nájemcem se následně (dne 1. 2. 2013) žalovaná společnost stala a kterou vedlejší účastník založil a byl jejím jednatelem. Počítala s tím, že s vedlejším účastníkem uzavře komisionářskou smlouvu, k čemuž z nevůle na jeho straně nedošlo. Vedlejší účastník pak postoupil na žalovanou společnost svou pohledávku vůči ní (stěžovatelce) ve výši 368 000 Kč, kterou ona uznala, a převedl svůj podíl v žalované společnosti na třetí osobu. Tuto pohledávku pak zneužil k zadržení jejího zboží, které v prodejně zanechala.
6. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že v soudním řízení bylo přihlíženo jen k důkazům žalovaných. Považuje za nepřípustné, aby vedlejší účastník těžil ze svého nepoctivého jednání, a vyjadřuje nesouhlas s tím, aby soudy nižších stupňů poskytovaly ochranu tomu, kdo jí způsobil újmu a těží z protiprávního stavu, který vyvolal. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu důkazy pořízené policií - výslechy svědků a písmoznalecký posudek Mgr. Jiřiny Strakové, z nichž nepoctivost jednání vyplývá. Závěry soudů nižších stupňů považuje stěžovatelka za formalistické, právně nedostatečné a shrnuje, že pokud nepřihlédly k důkazům svědčícím o nepoctivém jednání, pak se dopustily porušení ústavnosti, jak uvedeno sub 1.
7. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že nedostála požadavku na správné vymezení dovolacích důvodů. Má za to, že v dovolání byly tyto důvody jasně vymezeny a přístup uvedeného soudu považuje za formální.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že nedostála požadavku na správné vymezení dovolacích důvodů, přičemž mu vytýká formální posouzení jí podaného dovolání. V prvé řadě nutno uvést, že Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka zřetelně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), nikoliv tedy že nevymezila důvody dovolání (viz §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Z obsahu dovolání sice vyvodil, že k otázce (ve stručnosti řečeno) neoprávněnému uplatnění zadržovacího práva stěžovatelka považuje posouzení odvolacího soudu za odchylné od jeho rozsudku ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 33 Odo 839/2004 a že k otázce pasivní legitimace zřejmě má za to, že jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, současně však vysvětlil, proč stěžovatelkou položením posledně uvedené otázky daný předpoklad přípustnosti nevymezuje. Dané zdůvodnění přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nenapadá. Dále se zabýval výše uvedeným judikaturním odkazem, který ve vztahu k této otázce (pasivní legitimace) neshledal přiléhavým. V návaznosti na to Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k jednomu ze dvou samostatných důvodů zamítnutí žaloby (druhým bylo zmíněné protiprávní jednání), a tudíž je jako celek nepřípustná. Ani vůči tomuto závěru se stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nevymezuje. Vzhledem k tomuto argumentačnímu deficitu není Ústavnímu soudu zřejmé, co by mohl Nejvyššímu soudu vytknout.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudům nižších stupňů, uvedené soudy se mj. otázkou pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka zabývaly, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti případu vysvětlily, z jakého důvodu zde šlo o právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou společností (tedy že ta se stala nájemcem a uplatnila vůči stěžovatelce zadržovací právo ke zboží, které se v prodejně nacházelo), resp. proč vedlejšímu účastníkovi (jako jejímu jednateli) nelze přičítat jednání žalované společnosti, a činit ho tak případně odpovědným za škodu, která měla stěžovatelce vzniknout.
13. Z napadených rozhodnutí je přitom patrno, jak tyto soudy zhodnotily provedené důkazy, mj. proč považovaly smlouvu o převodu obchodního podílu žalované společnosti za platnou, přičemž je zřejmé, proč stěžovatelkou zmíněný znalecký posudek žádný význam neměl, a také vysvětlily, z jakého důvodu důkazy (konkrétně výslechem svědků Jiřího Hamala a Patrika Rozsívala), které stěžovatelka navrhla, neprovedly. Ani v tomto ohledu ústavní stížnost žádné konkrétní argumenty neobsahuje a Ústavní soud v odůvodnění napadených rozsudků soudů nižších stupňů prima facie žádné vady nezjistil, naopak příslušné závěry jsou podrobně a srozumitelně zdůvodněny. Z důvodů uvedených Nejvyšším soudem nemá význam zabývat se druhým důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, neboť by to na výsledek tohoto řízení žádný vliv nemělo.
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu