ECLI:CZ:US:2020:4.US.4021.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4021/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Suchdol nad Lužnicí, Palackého 489, České Velenice, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019, č. j. 28 Cdo 1246/2019-162, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 4 Co 49/2017-134, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2016, č. j. 11 C 50/2016-99, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem Kaplanova 1931/1 Praha 11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 16. 12. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba vedlejšího účastníka (ČR - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky) podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 21. 12. 2015, č. j. SPU 363628/2013/105/RR16028/ŠM, kterým byly stěžovatelce ve správním řízení podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), vydány konkrétní pozemky.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2016, č. j. 11 C 50/2016-99, bylo výrokem I. rozhodnuto, že se stěžovatelce Římskokatolické farnosti Suchdol nad Lužnicí nevydávají předmětné pozemky. Tímto rozsudkem se v plném rozsahu nahrazuje shora uvedené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka funkční souvislosti předmětných pozemků s jinými nemovitými věcmi, které již jsou ve vlastnictví stěžovatelky, anebo které jí jsou vydávány (§7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi).
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 Co 49/2017-134, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, ke změně došlo pouze u nákladového výroku.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 1246/2019-162, bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítnuto.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily funkční souvislost předmětných pozemků ve vztahu k dalším stěžovatelčiným nemovitým věcem. Tu spatřuje v tom, že předmětné pozemky přímo fyzicky obhospodařoval její statutární orgán a že tedy byly ve vztahu reálné užitné souvztažnosti k farnímu areálu, který byl tvořen nejen sídlem stěžovatelky, ale především hospodářskými budovami. Jejich jedinou funkcí bylo umožnit hospodářské obdělávání předmětných pozemků. Předmětné pozemky a hospodářské budovy tak dohromady tvořily jeden nedělený hospodářský areál.
7. Porušení práva na spravedlivý proces shledává ve formalistickém postupu obecných soudů a nezohlednění a nevypořádání se s tvrzenými a doloženými skutečnostmi.
8. Soud prvního stupně, jakož i soud odvolací, se podle stěžovatelky blíže nezabývaly takovým pojetím funkční souvislosti, kdy její statutární orgán v minulosti sám fyzicky obhospodařoval předmětné pozemky, a přitom využíval zemědělské budovy tvořící součást hospodářského areálu. Argumentaci soudu současným nezemědělským využitím původně zemědělských budov považuje stěžovatelka za irelevantní, neboť podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi postačuje její splnění v minulosti ("funkčně souvisela nebo souvisí").
9. Dovolací soud argumentoval tím, že je nerozhodné, zda pozemky v minulosti právní předchůdce užíval a bral z nich plody a užitky pro svou potřebu, neboť se vždy jednalo o souvislost spotřební, kdy jedna část majetku sloužila k uspokojování potřeb jeho vlastníka, což se mohlo projevovat i na jiné části jeho majetku, nelze však uzavřít, že by bez jedné části majetku nemohla být užívána jiná část majetku. Dle stěžovatelky nejde primárně o spotřební souvislost, ale o naplňování funkce předmětných pozemků - obhospodařovaná půda.
10. Stěžovatelka má za to, že splnění podmínky funkční souvislosti dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi ve smyslu tvrzení a dokládání vztahu mezi zemědělským pozemkem, který má být vydán, a zemědělskou stavbou, kterou oprávněná osoba vlastní, doposud soudy neřešily. Oproti dovolacímu soudu má za to, že pro posouzení historických funkčních souvislostí mezi hospodářskými budovami a zemědělskou půdou je relevantní nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 186/95, který poukazuje právě na funkční souvislost zemědělské půdy, zemědělských staveb a dalšího zemědělského majetku.
III.
11. Ústavní soud v rozsáhlé rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. V posuzované věci Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že o takový případ nejde.
14. Ústavní soud úvodem konstatuje, že koncepce zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vychází z tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, které spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává a část se nevydává, a tudíž se poskytuje finanční náhrada podle §15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Právě pro ty případy, kdy není možné vydat určitý majetek, je v zákoně zakotvena finanční náhrada.
15. Jednou z podmínek, které musí být naplněny, aby mohl být konkrétní majetek vydán, je podmínka funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání je požadováno, s nemovitou věcí, kterou stěžovatelka vlastní, nebo která se vydává podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. To bylo také jádrem sporu nyní posuzované věci.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč neshledaly podmínku funkční souvislosti pozemku, o jehož vydání stěžovatelka požádala, s dosavadní nemovitostí stěžovatelky (areál fary), za splněnou. Obecné soudy postupovaly v souladu s dosavadní judikaturou, podle které funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí může, a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se souvztažnost projevuje tím, že jedna nemovitá věc je předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Při posouzení funkční souvislosti tedy není relevantní souvislost právní (tj. zda existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě), souvislost spotřební (tj. vlastník používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků), či sama o sobě souvislost územní.
17. Obecné soudy v souladu s výše použitelnými obecnými závěry dovodily, že za funkční souvislost nelze považovat prostorovou blízkost předmětných pozemků a areálu fary, ani to, že pozemky v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy používal ke společnému účelu. Za nerozhodné, oproti stěžovatelce, považují skutečnost, zda nárokované pozemky v minulosti právní předchůdce účastníka řízení fyzicky užíval a bral z nich plody a užitky pro svou potřebu nebo zda pozemky k užívání přenechal třetí osobě a získával užitek, vždy totiž šlo o souvislost spotřební. Nebylo však možné uzavřít, že by bez jedné části majetku (předmětných pozemků) nemohla být užívána jiná část majetku (např. budovy a pozemky uvnitř areálu fary), popř. že by se jejich užitná hodnota snížila (blíže viz str. 3 a 4 usnesení dovolacího soudu).
18. S námitkou stěžovatelky, že se soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly takovým pojetím funkční souvislosti, kdy její statutární orgán v minulosti sám fyzicky obhospodařoval předmětné pozemky, a přitom využíval zemědělské budovy tvořící součást hospodářského areálu, se Ústavní soud neztotožnil, neboť tuto námitku vypořádal dodatečně dovolací soud. Nemohlo tak dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
19. Ústavní soud rovněž sdílí názor dovolacího soudu ohledně dopadu judikatorních závěrů problematiky zemědělských restitucí podle zákona o půdě do církevních restitucí podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, které nejsou a ani nemohou být bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy, nýbrž vyžadují značnou obezřetnost, a nikoli paušální převzetí těchto závěrů.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu