ECLI:CZ:US:2020:4.US.4060.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4060/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Láníka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2791/2019-246 ze dne 16. října 2019, Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 268/2018-228 ze dne 1. dubna 2019 a Okresního soudu v Břeclavi č. j. 53 EXE 2031/2014-197 ze dne 10. dubna 2018 a proti vyrozumění o zahájení exekuce vydanému soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, č. j. 160 EX 8438/14-19 ze dne 23. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Okresního soudu v Břeclavi a Mgr. Marcely Petrošové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Břeclav, se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 2995/1a, jako účastníků řízení, a Ing. Radoslava Panajotova a Miluše Láníkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 53 EXE 2031/2014-197 ze dne 10. 4. 2018 zastavil řízení o návrhu povinného na odklad exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 8438/14; zároveň zamítl návrh stěžovatele a jeho manželky (vedlejší účastnice) na zastavení exekuce.
2. Podáním ze dne 7. 5. 2018 vznesli stěžovatel a jeho manželka (vedlejší účastnice) námitku podjatosti zákonné soudkyně Mgr. Renaty Tesáčkové z důvodu, že oprávněný v exekučním řízení, tj. vedlejší účastník, je v řízení zastupován právním zástupcem, který je manželem jedné ze soudkyň okresního soudu (nikoli zákonné soudkyně).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 26 Co 268/2018-228 ze dne 1. 4. 2019 napadené usnesení okresního soudu materiálně potvrdil. Podle krajského soudu nelze k námitce podjatosti přihlédnout, byla-li podána až po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §15a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel a vedlejší účastnice se o namítaném důvodu pro vyloučení soudkyně dozvěděli dne 10. 4. 2018 (podle záznamu o nahlížení do soudního spisu i jejich vlastního sdělení), přičemž téhož dne byli oba poučeni soudem o možnosti namítat podjatost zákonné soudkyně; námitku podjatosti však vznesli až dne 7. 5. 2018. Krajský soud nadto dospěl k závěru, že i v případě "věcného" přezkumu by bez dalšího nebylo možné dovodit, že je mezi zákonnou soudkyní a advokátem vedlejšího účastníka vztah přesahující "úřední rámec", jenž by zakládal pochybnosti o nepodjatosti zákonné soudkyně; důvodem pro vyloučení totiž není samotná skutečnost, že manželka advokáta vedlejšího účastníka je rovněž soudkyní na okresním soudě.
4. Následné dovolání Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné. Podle Nejvyššího soudu je závěr okresního soudu, že k vznesené námitce podjatosti se pro marné uplynutí lhůty nepřihlíží, v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že byť okresní soud primárně konstatoval její opožděnost, námitku podjatosti i přesto "věcně" posoudil; předmětné posouzení okresního soud bylo v důsledku správné, neboť v posuzovaném případě nebyly dány skutečnosti natolik intenzivní povahy, jež by vedly k pochybnostem o nepodjatosti dotčené zákonné soudkyně.
5. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným usnesením a vyrozumění o zahájení exekuce; namítá v ní porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele bylo postupem obecných soudů dále porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví garantované v čl. 11 Listiny a čl. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Stěžovatelova argumentace sleduje dvě hlavní linie. Zaprvé stěžovatel namítá, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury, neposoudil-li námitku o vyloučení soudkyně pro podjatost jako odvolací důvod. Stěžovatel nicméně rozporuje i věcné hodnocení předmětné námitky podjatosti, neboť zákonná soudkyně se podle stěžovatele s ohledem na okolnosti případu objektivně jeví jako podjatá. Druhá linie argumentace směřuje vůči chybnému označení vedlejšího účastníka (oprávněného) v původním platebním rozkazu, na základě kterého byla exekuce prováděna, stejně jako v řadě dalších dokumentů. Stěžovatel rozsáhle popisuje nalézací řízení a předcházející jednání účastníků řízení, nicméně v zásadě tvrdí, že v předmětném platebním rozkazu byl vedlejší účastník označen nesprávným datem narození, v důsledku čehož není zřejmé, o kterou osobu se jedná.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se plně ztotožnil s hodnocením Nejvyššího soudu ohledně námitky podjatosti. V rámci objektivního testu je třeba určit, zda existují skutečnosti kromě samotného chování soudce, které mohou vést k pochybnostem o jeho nestrannosti. Při hodnocení, zda v konkrétní věci existuje legitimní důvod k obavám, že konkrétní soudce nebo senát není nepodjatý, hraje roli i pohled dotčené osoby; není však rozhodný. Rozhodné je, zda lze obavy osoby považovat za objektivně odůvodněné a v každém individuálním případě je třeba zvážit, zda vztah, o který jde, má takovou povahu a intenzitu, že by mohl nasvědčovat nedostatku nestrannosti na straně soudu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, č. stížnosti 17056/06, §96, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, č. stížnosti 29369/10, §77).
9. V nyní projednávaném případě advokát vedlejšího účastníka nebyl příbuzný zákonné soudkyně a z dostupných informací nevyplývá, že by soudkyně měla blízké přátelské vztahy s předmětným advokátem, příp. jeho manželkou (soudkyní okresního soudu, kde soudkyně rovněž působí). Jeví se jako příliš teoretické a přehnané, že by zákonná soudkyně měla přímý zájem na výsledku řízení jen proto, že advokát protistrany je manžel její kolegyně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2017 ve věci Ramljak proti Chorvatsku, č. stížnosti 5856/13, ve kterém bylo právo na nestranný soud porušeno, neboť ve věci rozhodoval soudce, jehož syn - byť se na předmětném řízení přímo nepodílel - byl zaměstnán jako koncipient v advokátní kanceláři zastupující protistranu). Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud (potažmo i krajský soud) posoudily námitku podjatosti v souladu s ústavněprávními kautelami a jejich rozhodnutí nepředstavují exces, pro který by je Ústavní soud musel zrušit.
10. K druhé linii argumentace stěžovatele lze pouze uvést, že Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů; k zásahu je povolán pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Takové znaky však napadená rozhodnutí nevykazují.
11. Exekuční soud sám zásadně nemůže posoudit zákonnost vykonávaného rozhodnutí v materiálním smyslu, tedy zda je dotčené rozhodnutí z hlediska jeho souladu s použitelnou právní úpravou v daném konkrétním případě správné. Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč chybné označení data narození oprávněného (vedlejšího účastníka) neovlivnilo materiální vykonatelnost rozhodnutí, podle něhož je exekuce prováděna; lze tedy plně odkázat na bod 6 napadeného usnesení krajského soudu.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že napadenými rozhodnutími ani vyrozuměním o zahájení exekuce nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu