ECLI:CZ:US:2020:4.US.409.20.1
sp. zn. IV. ÚS 409/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kamarádové, zastoupené JUDr. Erikem Orletem, advokátem, sídlem Tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti II. výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019 č. j. 12 VSOL 21/2019-192, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Petra Konečného, insolvenčního správce dlužnice Anežky Pelikánové, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jím mělo být porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 10. 2019 č. j. 12 VSOL 21/2019-192 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2018 č. j. 33 ICm 735/2014-161 (KSOS 33 INS 26414/2013), ve znění usnesení ze dne 22. 5. 2019 č. j. 33 ICm 735/2014-177 (KSOS 33 INS 26414/2013) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (I. výrok), a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný samosoudce (II. výrok). Co se týče II. výroku, zrekapituloval všechna opakovaná pochybení krajského soudu, uvedl, že jde již o čtvrté zrušení rozhodnutí krajského soudu z jeho strany. Byť přikázání věci jinému soudci představuje významný zásah do práva na zákonného soudce, vrchní soud zohlednil, že rozhodnutí krajského soudu o odpůrčí žalobě byla opakovaně pro hrubá procesní pochybení, případně pro jejich nepřezkoumatelnost, v odvolacím řízení rušena a krajský soud při svém postupu nerespektoval závazný právní názor. Na základě toho dospěl vrchní soud k závěru, že uvedená pochybení krajského soudu, vedoucí k vydání čtyř zrušených rozhodnutí, představují v poměrech přezkoumávané věci závažné skutečnosti, které ospravedlňují přikázání věci jinému soudci prvostupňového soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka nejprve v ústavní stížnosti obsáhle opakuje obecná východiska plynoucí z judikatury Ústavního soudu vážící se k právu na zákonného soudce, z nichž také blanketně cituje. Dále se stěžovatelka domnívá, že krajský soud všechny pokyny odvolacího soudu postupně plnil, a proto nebyl důvod věc rozhodujícímu soudci krajského soudu odebrat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. K samotné ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí však připouští považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout; k tomuto typu rozhodnutí řadí Ústavní soud rovněž nyní dotčený výrok podle §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
8. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by nutně nehospodárně [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 389/05, ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 116/08, ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08 nebo ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 901/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zároveň však zde klade zvláštní důraz na výše zmiňovanou zásadu sebeomezení a minimalizace vlastních zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zejména když Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění.
9. Podle §221 odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Smyslem §221 odst. 2 o. s. ř. je odblokování řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru a z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Judikatura přitom zdůrazňuje nutnost restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení), z čehož vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok, který je podmíněn jednak existencí naléhavé potřeby a jednak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření dovedly. Je proto nutno konstatovat, že požadavek přezkoumatelnosti se bezpochyby vztahuje i k výroku o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Dále je nutno uvést, že důvody pro takový postup mohou spočívat jak v samotném rozhodnutí, tak i ve způsobu vedení řízení.
10. V posuzované věci podle Ústavního soudu vrchní soud všechna výše uvedená východiska dodržel a mimořádnost postupu podle §221 odst. 2 o. s. ř. podrobně odůvodnil. Upozornil na chyby v doručování prvostupňovým soudem, na zvýhodnění žalobce jako insolvenčního správce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) domáhajícího se určení neúčinnosti darovací smlouvy (v níž dlužnice obdarovala stěžovatelku), dále upozornil na to, že stěžovatelka byla v řízení nesprávně vyslechnuta jako svědkyně nikoliv jako účastník řízení atp. Tyto nedostatky přitom vrchní soud prvostupňovému soudu vytýká zjevně bez ohledu na to, zda v jednotlivých fázích řízení - což samo o sobě rovněž nelze přehlédnout - prvostupňový soud žalobu postupně zamítal, anebo darovací smlouvu, v níž stěžovatelka vystupuje jako obdarovaná, označuje vůči vedlejšímu účastníkovi za neúčinnou. To vše za situace, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti proti výtkám vrchního soudu (směřovaným vůči nedostatkům způsobeným krajským soudem) formuluje v podstatě jedinou dostatečně konkrétní polemiku; stěžovatelka se v rámci "jedné věty" zaobírá tím, zda lze zároveň neunést břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jak to ve svém rozhodnutí zmiňuje vrchní soud. Taková polemika ovšem přesvědčivost odůvodnění postupu vrchního soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. zjevně narušit nemůže.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že vzhledem k výše uvedeným zjištěním nejsou dány důvody pro závěr, že by napadeným rozhodnutím (jeho II. výrokem) byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu