ECLI:CZ:US:2020:4.US.4090.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4090/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2019 č. j. Nco 19/2019-320, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl o námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 29 Co 266/2014.
2. Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že v rámci řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/19987 Sb. stěžovatelka vznesla námitku podjatosti všech soudců městského soudu a navrhla, aby její věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně. Vrchní soud s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu konstatoval, že námitku podjatosti lze uplatnit jen ve vztahu k těm soudcům, kteří jsou určeni ve věci rozhodovat, a že k námitce směřující proti jiným soudcům téhož soudu se nepřihlíží. Po posouzení všech relevantních skutečností vrchní soud rozhodl, že soudci městského soudu JUDr. Tomáš Vejnar, JUDr. Dana Slavíková, JUDr. Adéla Kaftanová, JUDr. Hana Dousková a JUDr. Zdeňka Vlasáková, členové senátu 29 Co, nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci vedené od sp. zn. 29 Co 266/2014. Otázkou podjatosti členů senátu 11 Co jako senátu zastupujícího, jakož i návrhem na delegaci nutnou podle §12 odst. 1 o. s. ř., se vrchní soud za této situace již nezabýval.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na nepřiměřenou délku rozhodování vrchního soudu o uplatněné námitce podjatosti a k jejímu samotnému věcnému vyřízení rozvedla důvody, které ji vedly k pochybnostem o nepodjatosti soudců městského soudu. Připomněla, že městský soud v její věci chyboval, což napravil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2982/15 ze dne 26. 9. 2018, kterým zavázal týž soud povinností zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč. Chybujícím soudcům hrozí uplatnění regresního nároku či nároku na náhradu škody, což je podle stěžovatelky situace způsobilá založit dostatečně intenzivní záporný vztah soudce k účastníkovi řízení nebo jeho právnímu zástupci. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by vrchní soud zjišťoval, zda byl vůči členům senátu 29 Co uplatněn regresní nárok, případně v jaké konkrétní peněžité výši, či zda jej tito soudci již uspokojili; vznesenou námitku vrchní soud zamítl zcela formálně a paušálně.
4. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze napadat soudní rozhodnutí teprve tehdy, nelze-li jeho případnou protiústavnost napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní soud proto až na výjimky do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena. Za takové považuje i rozhodnutí, jímž bylo v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce, neboť vychází z toho, že řízení ve věci samé doposud neskončilo a že případně i vadné posouzení námitky podjatosti může být v průběhu řízení ještě napraveno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ve stěžovatelčině věci nelze za dané procesní situace považovat rozhodnutí vrchního soudu za konečné rozhodnutí ve věci, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Bude-li mít stěžovatelka za to, že rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí, bylo vydáno soudcem podjatým, nic jí nebrání, aby proti takovému rozhodnutí brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, může se domáhat zásahu Ústavního soudu.
8. Upozorněním stěžovatelky na délku řízení o námitce podjatosti za situace, kdy toto již bylo pravomocně ukončeno, se Ústavní soud nezabýval; stěžovatelka ostatně v tomto smyslu blíže neargumentovala. Lze jen dodat, že ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci nemůže být napravován stav, kdy stěžovatel nevyužije zákonné možnosti ochrany svých práv. Ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), opravňuje účastníka řízení, který má za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu, aby určil lhůtu k provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Ústavní soud proto váže přípustnost ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci na předcházející využití tohoto postupu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2020
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka