ECLI:CZ:US:2020:4.US.4132.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4132/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Sysla, 2) Terezy Vašinkové, obou zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2142/2019-194 ze dne 23. 9. 2019 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 320/2018-165 ze dne 23. 10. 2018 a Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 21 C 54/2013-142 ze dne 1. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a dále a) Jiřího Hovorky, b) Dagmar Vaňkátové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba stěžovatelů proti vedlejším účastníkům, o určení vlastnictví ve výroku specifikované bytové jednotky a jejího příslušenství ke dni smrti zůstavitelky Marie Hovorkové. Podle nalézacího soudu bylo právo stěžovatelů na zaplacení pohledávky za zůstavitelkou, vzniklé zhodnocením bytové jednotky, promlčeno - určení vlastnictví by proto nemělo vliv na jejich právní postavení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
1. Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nepřípustný zásah do svých základních práv spatřují v právním posouzení věci obecnými soudy, s nímž se neztotožňují - považují je za flagrantně nesprávný výsledek řízení a projev svévole.
2. Ústavní stížnost je přípustná v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je však zjevně neopodstatněná. Jediným namítaným nedostatkem napadených rozhodnutí je, že obecné soudy nepřisvědčily náhledu stěžovatelů a existenci naléhavého právního zájmu posoudily odlišně od jejich přesvědčení. V takové situaci Ústavní soud zásadně zkoumá jen to, zda obecné soudy poskytly oběma procesním stranám v řízení stejný prostor k přednesení jejich tvrzení a důkazních návrhů, zda svým právním posouzením nezaložily extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními a zda své rozhodnutí odůvodnily přiléhavě a dostatečně - pak jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná, což je právě případ stěžovatelů.
3. Ústavní stížnost navazuje na paralelní spor mezi týmiž účastníky řízení, proti jehož výsledku byla dřívější ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 2648/19 ze dne 26. 11. 2019 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé na uvedené usnesení, byť pro ně nepříznivé, v současném podání sami odkazují, vyzdvihují morální rozměr věci a podtrhují, že v nynější věci podaná žaloba je posledním prostředkem ochrany jejich práv (vymožení pohledávky za zůstavitelkou); proto je naléhavý právní zájem na určení dán.
4. Stěžovatelé však přehlížejí skutečnost zásadní pro právní posouzení věci z hlediska preventivního charakteru určovací žaloby - že měli k dispozici žalobu na plnění, kterou také využili, ovšem s ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení, která nebyla shledána nemravnou, bezúspěšně (viz usnesení zmíněné sp. zn. I. ÚS 2648/19). Za dané situace je již právo stěžovatelů na zaplacení pohledávky, jakkoli by se mohlo jevit jako důvodné, soudně nevymahatelné, neboť práva náležejí pouze bdělým. Přestože Ústavní soud vnímá pocit nespravedlnosti, který ve stěžovatelích výsledek řízení vyvolává, z ústavněprávního hlediska není postupu obecných soudů co vytknout; právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není myšleno právo na úspěch ve věci. Jak obecné soudy přiléhavě vyložily, naléhavý právní zájem na určení práva ve věci není dán, neboť na právním postavení stěžovatelů (tedy na skutečnosti, že pohledávka stěžovatelů za zůstavitelkou je promlčena) by žalobou požadované určení, že zůstavitelka byla ke dni smrti vlastníkem bytové jednotky, nic nezměnilo. Nezbývá než stěžovatele, stejně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 2648/19, odkázat na případné mimosoudní řešení sporu.
5. Na právě uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 1440/14. Napadená rozhodnutí závěrům nálezu neodporují, neboť Ústavní soud v něm požaduje, aby žaloba na určení plnila preventivní funkci, což není případ stěžovatelů, jak obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu