ECLI:CZ:US:2020:4.US.4134.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4134/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Evy Vymazalové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 28 Cdo 1272/2019-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 29 Co 388/2018-228 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2018 č. j. 60 C 213/2014-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, sídlem Dykova 1158/17, Praha 10 - Vinohrady, a 2) Terezy Časné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce vůči vedlejšímu účastníkovi 1) nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 12. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhla, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uložil vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Otec stěžovatelky, Jindřich Časný, byl vlastníkem ideálního podílu 33/864 pozemků nacházejících se v Praze v katastrálním území Michle, evidovaných podle pozemkových knih jako parcely č. X1, X2, X3 a X4 (dále jen "předmětné pozemky"). V případě parcel č. X1, X2 a X3 došlo rozhodnutím Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 8. 12. 1977 č. j. 3936-77-Cim/233 k odnětí jeho spoluvlastnických podílů podle §14 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. Následně byly spoluvlastnické podíly k parcelám č. X1 a X2 převedeny na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1978 na československý stát. Parcely č. X3 a X4 sice v rozhodném období nepřešly do vlastnictví státu, stát je však, aniž by mu k tomu svědčil nějaký právní titul, rovněž zcela nebo zčásti zastavěl a hospodařil s nimi. Předmětné nemovitosti tak byly z valné části zastavěny stavbou a ve zbytku představovaly plochu bezprostředně související se stavbou či plochu nezbytně nutnou k provozu stavby. Konkrétně na nich byla zbudována část Jižní spojky a parkoviště autobusů Dopravního podnik hl. m. Prahy, akciové společnosti.
3. Podáním ze dne 27. 1. 1993, adresovaným Okresnímu úřadu Praha-západ, otec stěžovatelky požádal o "navrácení nebo náhradu pozemků", kterých je "spolumajitelem", a tyto pozemky konkretizoval. Nic dalšího v této stručně formulované žádosti uvedeno nebylo. Nezávisle na této žádosti se pak otec stěžovatelky společně s dalšími žalobci žalobou podanou proti organizacím Výstavba inženýrských staveb a Inženýrská a realitní organizace domáhal vydání nezastavěných částí parcel č. X1 a X2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 10. 1993 č. j. 32 C 217/92-70 byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl posléze zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 1994 č. j. 17 Co 136/94-88 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení, nikoli však ve vztahu k otci stěžovatelky. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 11. 1994 č. j. 32 C 217/92-95 bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Pozemkovému úřadu v Praze s odůvodněním, že na danou věc je třeba použít zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě").
4. Odnětí pozemků ani realizace výstavby neměly vliv na to, že otec stěžovatelky byl evidován jako spoluvlastník předmětných pozemků, respektive jako spoluvlastník odpovídajících pozemků evidovaných v katastru nemovitostí. Některé pozemky jím byly posléze převedeny na jiné osoby. Po jeho úmrtí v roce 2005 (a úmrtí jeho manželky v roce 2006) byli jako spoluvlastníci předmětných pozemků, jež nebyly mezitím převedeny, evidováni jeho děti, stěžovatelka a její bratr.
5. O žádosti otce stěžovatelky ze dne 27. 1. 1993 bylo rozhodnuto až rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 22. 4. 2014 č. j. PÚ 9062/93, tedy po více než 20 letech, tak, že byla posouzena podle zákona o půdě a uplatněný restituční nárok, který mezitím přešel na stěžovatelku a jejího bratra, byl zamítnut. V případě části parcel č. X1 a X2 měla existovat překážka věci rozhodnuté, neboť o nich již bylo rozhodováno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. U zbylé části těchto parcel, jakož i parcel č. X3 a X4, mělo zase v rozhodném období zůstat zachováno vlastnictví žadatele. Nebyly tak splněny podmínky pro vydání těchto pozemků, ani za ně žadateli, respektive jeho právním nástupcům, nenáleží náhrada.
6. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal žalobu vedlejší účastník 1), kterou se domáhal nahrazení výroku tohoto rozhodnutí tak, že stěžovatelka a její bratr [po jeho smrti v roce 2016 jeho dcera, vedlejší účastnice 2)] nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Vedlejší účastník 1) byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem jako povinná osoba podle §5 zákona o půdě. K podání žaloby ho vedla obava, že rozhodnutí pozemkového úřadu založí dobrou víru stěžovatelky a jejího bratra ohledně jejich vlastnického práva, což by se vůči vedlejšímu účastníkovi 1) mohlo v budoucnu negativně projevit. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 2. 2018 č. j. 60 C 213/2014-172 byl tento výrok nahrazen tak, že bylo určeno, že tyto osoby nejsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků a že jim náleží náhrada podle zákona o půdě. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 29 Co 388/2018-228.
7. Jak vyplývá z těchto rozsudků, spoluvlastnické podíly k parcelám č. X1 a X2 byly na základě kupní smlouvu ze dne 27. 2. 1978 převedeny na československý stát, tato smlouva však byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. I kdyby přitom bylo možné dospět k závěru o její absolutní neplatnosti, zůstává skutečností, že stát s těmito pozemky fakticky nakládal, a tedy je převzal bez právního důvodu. Rovněž parcely č. X3 a X4 stát zcela nebo zčásti zastavěl a hospodařil s nimi, aniž by mu náležel jakýkoli právní titul. Podle obecných soudů tak v případě všech předmětných pozemků byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) nebo p) zákona o půdě. Vydání pozemků ovšem bránila překážka jejich zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
8. Obecné soudy nepřehlédly, že v případě některých pozemků, které byly dříve součástí předmětných pozemků evidovaných podle pozemkových knih, bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelky a vedlejší účastnice 2). Jak nicméně uvedl městský soud, v restitučních sporech nemá otázka vydržení místo. Posuzuje se v nich pouze splnění podmínek pro restituci podle příslušného restitučního zákona, který je speciálním ve vztahu k obecným předpisům. Nešlo ani o v rozhodovací praxi Ústavního soudu řešený případ, kdy stěžovatelka neměla důvod žádat o vydání nemovitostí, neboť v době, ve které se mohla podáním restituční žádosti domáhat jejich vydání, byla evidována jako jejich vlastnice, stát se k ní jako k vlastnici choval a nijak nezpochybňoval její vlastnické právo. Naopak nyní byla oprávněná osoba sice zapsána v evidenci nemovitostí jako vlastník, avšak v zákonem stanovené lhůtě uplatnila restituční nárok. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly zastavěny, bylo navíc již tehdy patrné, že vlastnické právo otce stěžovatelky nebylo státem respektováno. Věc tak bylo třeba projednat podle zákona o půdě.
9. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej usnesením ze dne 23. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 1272/2019-265 odmítl. Podle jeho názoru nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Soudy nižších stupňů se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jestliže učinily závěr, že k naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě došlo tím, že stát předmětné pozemky převzal bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních prací) a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a původním vlastníkem byla uzavřena platná kupní smlouva. Stěžovatelka ani její právní předchůdce předmětné pozemky nedrželi (neobhospodařovali je, neužívali je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani jinak je neovládali). Jako jejich vlastník se naopak choval stát. O důvodné pochybnosti otce stěžovatelky svědčí také skutečnost, že uplatnil nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě. Ujal-li se stát držby předmětných pozemků realizací stavby, muselo k zastavění pozemků pozemní komunikací a parkovištěm dojít nutně až po převzetí nemovitostí státem, pročež jako korektní obstojí i úvahy soudů nižších stupňů stran existence překážky jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů (tedy i na základě argumentace o vydržení vlastnického práva) v situaci, kdy pozemky po přechodu na stát byly následně zastavěny, by bylo obcházením uvedeného ustanovení.
III.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka má za to, že i když její otec podal žádost o vydání nemovitostí podle zákona o půdě, bylo třeba jej považovat za jejich spoluvlastníka s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Jde především o to, že otec stěžovatelky neměl žádný rozumný důvod k tomu, aby uplatňoval své právo podle restitučního zákona. Po podání žádosti mu bylo jeho vlastnické právo opakovaně deklarováno rozsudky ve věcech jím uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků či trvajícím zápisem v katastru nemovitostí; potvrzeno bylo i při projednávání dědictví po něm. Již v samotné žádosti se otec stěžovatelky označil za "spolumajitele" pozemků, které mu měly být vydány, což zpochybňuje závěr o tom, že měl mít o svém vlastnickém právu pochybnosti. S nemovitostmi rovněž aktivně nakládal, když převáděl vlastnické právo k nim. Takový stav odpovídá faktickému užívání nemovitostí. Právě z těchto důvodů otec stěžovatelky žádost dále neřešil a vydání žádných pozemků nepožadoval. Pouze omylem žádost nebyla vzata zpět. Její následné zpětvzetí stěžovatelkou a jejím bratrem podle §250h občanského soudního řádu v průběhu řízení o žalobě vedlejšího účastníka 1) bylo z důvodu jeho nesouhlasu prohlášeno za neúčinné. Když bylo v roce 2014 rozhodnuto o restitučním nároku, stěžovatelka a její bratr výsledek tohoto řízení, o jehož vedení ani nevěděli, pouze vzali na vědomí a nadále se považovali za spoluvlastníky pozemků.
11. Přestože účelem restitucí má být zmírnění následků majetkových křivd, ke kterým došlo v období minulého režimu, Nejvyšší soud formalisticky odůvodnil zřejmou nespravedlnost a způsobil tak novou křivdu. Učinily-li obecné soudy v rozhodnutích ve věci nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků závěr o tom, že otec stěžovatelky byl jejich spoluvlastníkem, neměly by na základě žaloby podané o více než 16 let později rozhodnout opačně. Takovým postupem zcela popírají legitimní očekávání stěžovatelky, právní jistotu a působí destrukci právního stavu, který již byl orgány veřejné moci deklarován a všemi zúčastněnými osobami respektován. Podle stěžovatelky bylo třeba rovněž posoudit, zda oprávněná osoba, i kdyby její pozemky převzal stát bez právního důvodu, nebyla vlastníkem dotčených nemovitostí na základě jiné právní skutečnosti, konkrétně vydržení. Po podání žádosti totiž vznikl všemi uznávaný stav, který byl zpochybněn teprve v roce 2013 vedlejším účastníkem 1). Nynější námitka vydržení nemůže představovat obcházení restitučních předpisů, a to z toho důvodu, že dojde-li ke zmírnění následku v průběhu restitučního řízení, odpadne tím fakticky jeho předmět, byť zákon o půdě úpravu postupu pro tento případ neobsahuje. Žádost se stane bezpředmětnou a podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu by řízení o ní mělo být zastaveno. Pozitivnímu rozhodnutí o vlastnickém právu stěžovatelky nemůže bránit ani zastavěnost některých pozemků.
12. Není akceptovatelné, aby podáním žádosti podle restitučního předpisu došlo ke zhoršení právního postavení žadatele. Napadená rozhodnutí lze vykládat tak, že kdyby otec stěžovatelky v roce 1993 svou žádost nepodal, jeho vlastnické právo, jakož i vlastnické právo jeho právních nástupců, by nyní nebylo zpochybněno. Výsledkem podání žádosti je tak nepřípustný stav, kdy žadatel nic nezískal a místo toho mu bylo vlastnické právo odňato. Nebyla respektována jeho dobrá víra, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pakliže Nejvyšší soud uvedl, že "přisvědčit nelze polemice dovolatelky o zhoršení jejího právního postavení po podání žádosti o vydání předmětných pozemků, neboť svoji argumentaci buduje na ryze hypotetických, v řízení neprokázaných skutečnostech", není zřejmé, ke kterým skutečnostem se měl tento závěr vztahovat. Tato skutečnost činí napadené usnesení nepřezkoumatelným.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
13. Za účelem posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 60 C 213/2014 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Této možnosti nevyužila jen vedlejší účastnice 2).
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. 5. 2020 uvedl, že v napadeném usnesení zodpověděl stěžovatelkou předestřené otázky, z nichž žádná nezaložila přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že v průběhu řízení před správním orgánem mělo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením. Dobrá víra stěžovatelky, popřípadě jejího otce, měla být založena na stavu zápisu v katastru nemovitostí, postupu orgánů státu, včetně obecných soudů, v době trvajícího řízení před správním orgánem, jakož i na realizovaných převodech vlastnického práva k některým z předmětných pozemků či jejich částem. Správnost této argumentace nicméně problematizuje již sama iniciace řízení před pozemkovým úřadem. Otec stěžovatelky si byl nepochybně vědom, že jen tento postup může vést k obnovení jeho spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu možnost podání určovací žaloby podle obecných předpisů připouští v případech, kdy restituent nemohl mít žádné pochybnosti o jeho trvajícím vlastnickém právu, kdy předmět vlastnictví držel a užíval jej a v pozici vlastníka byl utvrzován i stavem zápisu v katastru nemovitostí. V poměrech posuzované věci bylo ovšem zjištěno, že otec stěžovatelky předmětné pozemky nedržel a neužíval je. Ty totiž byly z větší části zastavěny stavbami, které svým charakterem držbu vylučovaly a objektivně vzbuzovaly pochybnost o vlastnickém právu restituenta. Právě zde je vhodné hledat motiv, pro který byla žádost o obnovení vlastnického práva podána.
15. Argumentuje-li stěžovatelka "faktickým užíváním nemovitostí" ze strany jejího otce, podle Nejvyššího soudu přehlíží, že nedisponoval takovými složkami výkonu vlastnického práva, jako je právo věc držet a užívat ji. Jeho pozice byla prokazována toliko stavem zápisu v katastru nemovitostí. Při vědomí uvedených okolností stojících proti dobré víře v trvající vlastnictví, popřípadě, že toto vlastnictví bylo nějakým způsobem v soudním řízení či jinak obnoveno, stojí, kromě nedostatku držby a vědomosti o změněném charakteru předmětných pozemků ze zemědělských v době odnětí na zastavěné v době uplatnění restitučního nároku, i jedno ze soudních rozhodnutí vydaných ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 32 C 217/92, jímž byla pravomocně zamítnuta žaloba na vydání nezastavěných částí parcel č. X1 a X2. Jestliže stěžovatelka k žádnému z předmětných pozemků či jejich částem nevykonávala držbu, její argumentace originárním nabytím vlastnického práva není relevantní.
16. Napadené usnesení považuje Nejvyšší soud za přezkoumatelné a neshledává žádný jeho ústavněprávní deficit. Námitka, že je koncipováno na ryze hypotetických, v řízení neprokázaných skutečnostech, neobstojí. Zmínit pak lze i nálezovou judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. holého vlastnictví oprávněnou osobou v případech, kdy obsah vlastnického práva s ohledem na zastavěnost pozemků a charakter stavby na pozemku, popřípadě účel využití pozemku, by byl zcela vyprázdněn a v konečném důsledku by nebyl naplněn smysl restitucí, tj. obnovení vlastnického práva oprávněné osoby ve všech složkách, které je jediné způsobilé nápravu minulých majetkových křivd zajistit. Protože nebylo zasaženo do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnuta.
17. Městský soud a obvodní soud ve svých vyjádřeních ze dne 18. 5. 2020 a 14. 5. 2020 odkázaly na obsah jimi vydaných napadených rozsudků.
18. Vedlejší účastník 1) ve svém vyjádření ze dne 25. 5. 2020 označil námitku vydržení spoluvlastnických podílů za nedůvodnou. Oprávněná osoba předmětné pozemky fakticky neužívala. Navíc měla důvod k uplatnění práva na vrácení spoluvlastnických podílů, jímž bylo zastavění těchto pozemků komunikací, které zcela vylučuje jakoukoli zemědělskou činnost na nich. Neuplatní se zde rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž restituci nepodléhají ty nemovitosti, které sice přešly v rozhodném období způsoby předvídanými v §6 odst. 1 zákona o půdě, oprávněná osoba však neměla k uplatnění práva na jejich vrácení žádný důvod, jelikož je fakticky užívala a vlastnické právo nebylo nikým zpochybňováno. Právě žádost o vrácení spoluvlastnických podílů je důvodem, pro který nemůže být chráněna dobrá víra stěžovatelky v zápis spoluvlastnictví v katastru nemovitostí ani ohledně rozhodnutí soudů o vydání bezdůvodného obohacení. Totéž platí o legitimním očekávání. Pokud se někdo cíleně domáhá navrácení majetku, musí vědět, že není jeho. Ústavní stížnost by podle vedlejšího účastníka 1) měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
19. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně reagovala replikou ze dne 19. 6. 2020, v níž se souhrnně vyjádřila k nejzásadnějším argumentům. Napadeným rozhodnutím vytkla formalistický výklad. Obecné soudy s vedlejším účastníkem 1) vůbec nezohledňují vývoj po podání žádosti v roce 1993 a veškeré relevantní události, ke kterým do roku 2013 došlo. Nelze akceptovat závěr, že i kdyby žádost ležela v šuplíku 50 let a otci stěžovatelky bylo potvrzeno vlastnictví v 50 soudních řízeních, tyto skutečnosti nebudou mít žádnou relevanci pro její dobrou víru. Takový výklad je neudržitelný a zcela přehlíží individuální okolnosti věci. Námitka vydržení má za výjimečných okolností místo i v řízení podle restitučních předpisů. Otec stěžovatelky sice podal žádost o vydání nemovitostí podle zákona o půdě, v průběhu doby mu však bylo vlastnické právo opakovaně státem potvrzováno a sám s nemovitostmi aktivně nakládal po dobu výrazně přesahující vydržecí dobu. Byly tak splněny podmínky vydržení. Naopak vedlejší účastník 1) nikdy jako vlastník nevystupoval, vlastnické právo stěžovatelky nezpochybňoval a jednal s ní o jejich odkupu. Teprve v roce 2013 náhodou zjistil, že existuje jakési staré zapomenuté řízení u pozemkového úřadu, v důsledku čehož přerušil jednání o odkupu spoluvlastnických podílu, o který do té doby usiloval. Místo toho inicioval nynější řízení, kde usiluje prostřednictvím "restituce naruby" o faktické vyvlastnění stěžovatelky.
20. Stěžovatelka uzavírá, že pokud jde o roli státu, tento nejprve v době minulého režimu protiprávně odňal předmětné pozemky, čímž způsobil jejímu otci křivdu. Tuto později sice fakticky napravil a sám utvrzoval jeho (rozhodnutí ve věci bezdůvodného obohacení) i stěžovatelku (rozhodnutí v dědickém řízení), že jsou vlastníky, nyní se však k tomuto nezná a prostřednictvím napadených rozhodnutí způsobuje křivdu novou. Tímto přístupem mělo být stěžovatelce odňato vlastnické právo, popřeno její legitimní očekávání a právní jistota, jakož i opakovaně porušeno její právo na spravedlivý proces.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
24. V posuzované věci rozhodl pozemkový úřad o restitučním nároku, který uplatnil Jindřich Časný, otec stěžovatelky, tak, že jeho žádost o vydání předmětných pozemků zamítl, zčásti pro překážku věci rozhodnuté, zčásti z důvodu, že vlastnické právo žadatele k nim, resp. jeho spoluvlastnické podíly, měly být zachovány. Obecné soudy toto rozhodnutí změnily, přičemž uznaly existenci restitučního nároku otce stěžovatelky, potažmo jeho právních nástupců, podle §6 odst. 1 písm. k) a p) zákona o půdě. Protože však předmětné pozemky nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spoluvlastnictví právních nástupců žadatele neurčily a pouze konstatovaly jejich právo na náhradu. Právě proti rozhodnutím obecných soudů v tomto řízení směřuje ústavní stížnost. Je tak dána zvláštní situace, kdy stěžovatelka jako právní nástupkyně žadatele tvrdí porušení svého základního práva rozhodnutími, kterým bylo vlastně vyhověno jeho žádosti. Má totiž za to, že kdyby tato žádost vůbec nebyla podána, dnes by - s ohledem na trvající zápis v katastru nemovitostí a opakované uznání vlastnického práva ze strany státu - její vlastnické právo nikdo nezpochybňoval.
25. Ústavní soud neshledává v námitkách stěžovatelky žádnou oponenturu ve vztahu k závěru obecných soudů, že její otec požádal o vydání předmětných pozemků, ani ve vztahu k samotnému posouzení, že předmětné pozemky byly ze strany státu převzaty bez právního důvodu, případně na základě smlouvy uzavřené v tísni. Zpochybňováno tak není samotné vedení správního řízení, v jehož rámci rozhodl pozemkový úřad, či vznik restitučního nároku podle zákona o půdě, nýbrž části odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně absence dobré víry otce stěžovatelky v období po podání žádosti, že byl spoluvlastníkem předmětných pozemků. Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením, že v posuzované věci nemohlo dojít k originárnímu nabytí spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům vydržením podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zároveň připouští, že právě vydržením může dojít k faktickému uspokojení, tedy k zániku restitučního nároku s důsledky ve vztahu k rozhodování podle §9 odst. 4 zákona o půdě.
26. Z napadených rozhodnutí se podává závěr, že posouzení otázky, zda ze strany žadatele došlo vydržením k originárnímu nabytí vlastnického práva k pozemkům, jejichž vydání bylo žádáno, přesahuje rámec řízení, jehož předmětem je existence restitučního nároku žadatele. Tím je nepřímo řečeno, že ani případné vydržení nemůže mít vliv na vlastní posouzení restitučního nároku. Zákon o půdě s takovouto možností ostatně výslovně nepočítá. Přesto obecné soudy nezůstaly jen u tohoto argumentu, ale vyjádřily se i k možnému splnění zákonných předpokladů vydržení. Podle jejich názoru, měl-li žadatel sám pochybnost o svém vlastnickém právu a podle zákona o půdě podal žádost o vydání předmětných pozemků, které fakticky byly v držbě státu nebo jiné právnické osoby, pak jen stěží mohl v průběhu tohoto řízení této pochybnosti pozbýt a být tak v dobré víře, že mu na základě určité právní skutečnosti svědčí vlastnické právo. Nic na tom nemohla změnit ani rozhodnutí obecných soudů, která se týkají nároku žadatele na vydání bezdůvodného obohacení, ani rozhodnutí vydaná v rámci dědického řízení. Podle obecných soudů byly předmětné pozemky po celou dobu restitučního řízení zastavěné a ve skutečnosti je držely a nakládaly s nimi jiné osoby než žadatel nebo jeho právní nástupci.
27. Ústavní soud zdůrazňuje, že ačkoli zákon neumožňoval řešit faktické odnětí předmětných pozemků za minulého režimu jinak než prostřednictvím restitučních zákonů, které měly přednost před obecnou zákonnou úpravou občanskoprávních vztahů, není tím vyloučeno, že v období do rozhodnutí pozemkového úřadu o žádosti otce stěžovatelky, jež bylo vydáno po více než 20 letech od jejího podání, nenastaly právní skutečnosti, které by na jeho straně či na straně jeho právních nástupců založily dobrou víru v jejich vlastnické právo, popřípadě by dokonce vedly k originárnímu nabytí vlastnického práva k těmto pozemkům vydržením. Obzvláště by tomu tak mohlo být, pokud by otec stěžovatelky neměl důvod domnívat se, že toliko faktickým zásahem státu do jeho vlastnického práva, k němuž došlo bez právního důvodu, nepozbyl své vlastnické právo a tento stav by byl následně opakovaně potvrzován zápisem v katastru nemovitostí či jinými akty orgánů veřejné moci. Takovéto nabytí vlastnického práva by nemělo povahu obcházení restitučního zákona, neboť by bylo založeno na skutečnostech, ve vztahu k nimž se zákon o půdě již neuplatní. Nešlo by o jiný způsob odstranění křivdy způsobené minulým režimem.
28. Napadenými rozhodnutími byl uznán restituční nárok stěžovatelky a její právo na náhradu. Ústavní soud považuje právní závěr, že za minulého režimu došlo k převzetí nemovitostí bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a že nápravy takto vzniklé křivdy se otec stěžovatelky mohl domoci jen na základě zákona o půdě, za správný a mající základ v provedených skutkových zjištěních. Na tomto hodnocení nemění nic ani skutečnost, že tato rozhodnutí byla vydána proti vůli stěžovatelky, což je patrné z toho, že v průběhu soudního řízení vzala žádost, byť neúčinně, zpět. Původní rozhodnutí by totiž zřejmě do budoucna bránilo zpochybnění jejího spoluvlastnictví k předmětným pozemkům. Přesto neobstojí závěr, že bylo rozhodnuto v její neprospěch. Pokud by došlo k účinnému zpětvzetí žádosti, stěžovatelka by nebyla ve výhodnější pozici, protože nadále by platilo, že její otec následkem skutečnosti, která založila jeho restituční nárok, přestal být spoluvlastníkem předmětných pozemků. Navíc by stěžovatelka nemohla uplatnit nárok na náhradu. Změna původního rozhodnutí měla zároveň význam i pro vedlejšího účastníka 1), který sice nezpochybňoval restituční nárok stěžovatelky jako takový, vzhledem k tomu, jakým způsobem jsou předmětné pozemky užívány, však měl zájem na tom, aby nebyla shledána jejich spoluvlastníkem.
29. Uvedené závěry nicméně nelze vykládat tak, že stěžovatelka nemohla být v době rozhodnutí pozemkového úřadu spoluvlastníkem předmětných pozemků z důvodu vydržení spoluvlastnického podílu, případně z důvodu, že k vydržení došlo ještě za života jejího otce. Naplnění zákonných předpokladů vydržení nebylo v posuzované věci předmětem vlastního rozhodování pozemkového úřadu, potažmo obecných soudů. Posouzení vzniku a trvání restitučního nároku na vydání předmětných pozemků a posouzení jejich případného následného vydržení v období po uplatnění restitučního nároku jsou dvě odlišné věci odvíjející se od odlišných skutkových okolností. Pokud by v budoucnu došlo k zahájení soudního řízení, jehož rozhodnutí by záviselo právě na posouzení vydržení spoluvlastnického podílu k předmětným pozemkům, příslušný soud by musel posoudit relevantní tvrzení stěžovatelky. V případě, že by byla uplatněna stejná argumentace jako v ústavní stížnosti, z hlediska oprávněnosti držby vlastnického práva k předmětným pozemkům v rozsahu dřívějšího spoluvlastnického podílu by musel hodnotit skutečný obsah žádosti otce stěžovatelky z hlediska jeho dobré víry ohledně trvání jeho spoluvlastnictví (tedy jaký význam mělo mít, že se sám označil za "spolumajitele", a to v kontextu toho, že stát nakládal s předmětnými pozemky bez právního důvodu), a musel by se vypořádat s rozhodnutími obecných soudů, jimiž bylo částečně vyhověno žalobám otce stěžovatelky proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, jakož i s tím, že v katastru nemovitostí bylo po celou dobu zapsáno spoluvlastnictví otce stěžovatelky (nyní jeho právních nástupců) k předmětným pozemkům. Příslušný soud by musel vzít v úvahu také jednání vedlejšího účastníka 1) s právními nástupci otce stěžovatelky o odkupu jejich spoluvlastnických podílů a přehlédnout by nemohl ani existenci rozhodnutí, jimiž byl v dědickém řízení vypořádán majetek po každém z rodičů stěžovatelky. Tyto skutečnosti mohly mít za následek, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo vydržením, obzvlášť za situace, kdy - jak již bylo uvedeno - správní řízení o žádosti jejího otce trvalo více než 20 let.
30. Závěrem Ústavní soud dodává, že v posuzované věci nešlo o situaci řešenou v některých rozhodnutích Ústavního soudu, kdy oprávněná osoba neměla důvod uplatnit restituční nárok, neboť byla v důvěře v zápis svého vlastnického práva v evidenci nemovitostí (posléze katastru nemovitostí), stát se k ní jako k vlastníkovi choval a nijak nezpochybňoval její vlastnické právo [srov. především nález ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 709/09 (N 222/55)]. O tom, že tyto podmínky nebyly splněny a že do vlastnického práva otce stěžovatelky bylo zasahováno, svědčí již zmíněné užívání předmětných pozemků bez ohledu na jeho vůli. Jestliže si otec stěžovatelky byl vědom těchto skutečností, pak podáním žádosti podle zákona o půdě nemohlo dojít ke zhoršení jeho právního postavení. Byla to naopak jediná cesta, jak se domoci odstranění či alespoň zmírnění vzniklé křivdy.
31. Tím je opodstatněn závěr, že právní posouzení provedené v napadených rozhodnutích, jimiž byl uznán restituční nárok právních nástupců otce stěžovatelky k předmětným pozemkům a s ohledem na jejich zastavěnost přiznáno právo na náhradu, se nepříčí znění a účelu restitucí podle zákona o půdě. Podle Ústavního soudu těmito rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
32. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I.). Pokud jde o její návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nese účastník nebo vedlejší účastník tyto náklady zásadně sám. Protože v posuzované věci Ústavní soud neshledal odůvodněný případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v němž by podle výsledku řízení mohl uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, rozhodl, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem vůči vedlejšímu účastníkovi 1) nepřiznává (výrok II.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu