ECLI:CZ:US:2020:4.US.4170.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4170/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019 č. j. 7 Tdo 985/2019-1609, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 č. j. 7 To 25/2019-1497 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2019 č. j. 5 T 8/2018-1435, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit dvěma skutky. První skutek spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel v roce 2017 opakovaně sexuálně zneužil nezletilou dceru své družky, neboť ji jednou přemluvil ke společné koupeli s osaháváním a nejméně jednou se před ní obnažil a požadoval od ní uspokojení rukou a následně jí bránil v odchodu a musela se dívat, jak masturbuje. V důsledku tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Druhý skutek spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel naložil poškozeného, který byl z neznámých důvodů malátný, do svého automobilu a odvezl jej k odlehlému domu v K., kde ho vhodil do odpadní jímky, kterou zavřel těžkým poklopem a v níž poškozený utonul. Následně se pokusil textovou zprávou odeslanou z mobilu poškozeného svalit na něj vinu ohledně spáchání prvního skutku, o kterém měl poškozený rovněž v trestním řízení svědčit. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi let. Dále mu soud uložil povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč.
3. K závěru o vině ohledně prvního skutku dospěl krajský soud zejména na základě výpovědi poškozené z přípravného řízení, která byla z videozáznamu přehrána u hlavního líčení. Znalecké zkoumání této výpovědi neodhalilo žádné zásadní pochybnosti o věrohodnosti poškozené. Nepřímým důkazem byla i výpověď matky nezletilé, která, mimo jiné, objasňovala i svůj rozhovor se zavražděným poškozeným ohledně možného stěžovatelova nevhodného chování k nezletilé. Zároveň v souladu se znaleckým zkoumáním potvrdila, že stěžovatel byl schopen sexuálních aktivit. Nebylo jednoznačně objasněno, zda posttraumatická stresová porucha vznikla pouze popsaným jednáním stěžovatele (významný vliv mohla mít i smrt poškozeného, kterou si nezletilá vyčítala), právně relevantní však je, že pohlavní zneužívání bylo jednou z podstatných příčin.
4. Ze spáchání druhého skutku byl pak stěžovatel usvědčen řetězcem nepřímých důkazů, které rovněž spolehlivě vyvracejí všechny verze obhajoby. Ze svědecké výpovědi bylo zjištěno, že to byl stěžovatel, kdo inicioval schůzku s poškozeným, kterému sliboval pracovní nabídku. Následně ho podle kamerového záznamu odvádí malátného do auta a odjíždí s ním směrem na K. Pouze v kritické době (za dobu několika týdnů) má stěžovatel vypnutý telefon a není tedy možné podle něj sledovat jeho pohyb. S poškozeným stěžovatel komunikoval rovněž prostřednictvím anonymní SIM karty. Telefon poškozeného je pak možné sledovat do blízkosti místa činu o půlnoci. V 00.51 hodin je pak telefon zabírán poblíž restaurace, kde si stěžovatel kupuje kávu. Jeho odjezd z K. směrem na P. je zaznamenám v 00.39 hodin a pak znovu v 01.53 hodin. Tím je dle soudu dostatečně zachycen pohyb poškozeného a stěžovatele pohromadě zhruba do půlnoci a následně již samotného stěžovatele. V 01.34 hodin je z telefonu poškozeného odeslána zpráva, v níž se poškozený zdánlivě doznává k pohlavnímu zneužívání poškozené a ke křivému nařčení stěžovatele (kterého zpráva vychvaluje) ohledně prvního skutku, přičemž naznačuje svou cestu do zahraničí. Uvedená zpráva přitom obsahuje takové detaily, že ji mohl napsat jedině stěžovatel nebo poškozený, který již byl tou dobou dle soudu mrtvý, resp. u sebe neměl telefon. Poté je mobil poškozeného vypnutý. Bývalá stěžovatelova družka vypověděla, že podobným způsobem stěžovatel "manipuloval" obsah textových zpráv k udržení svého minulého vztahu. Jímka, kde byl poškozený nalezen, se nachází u opuštěného domu, kde stěžovatel v minulosti bydlel. Před budovou se nalezly druhově shodné otisky pneumatik stěžovatelova auta. Z počítače stěžovatele byl v 76 případech otevřen článek o omámení jiné osoby (způsob omámení poškozeného však nebyl zjištěn ani znaleckým zkoumáním). U kolegů v práci se rovněž zajímal o možnosti sledování mobilního telefonu v případě jeho vypnutí a vyndání baterie, čemuž pak odpovídá chování v kritickou noc. Ke spáchání činu měl pak stěžovatel dva motivy, jednak potvrzená žárlivost na potenciální vztah poškozeného se stěžovatelovou bývalou partnerkou, a dále snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchání prvního skutku. Uvedenými důkazy byla dle krajského soudu vina stěžovatele nepochybně prokázána a jakákoliv jiná verze skutkového děje je vyloučena. Způsob usmrcení pak znalecké zkoumání vyhodnotilo jako zvlášť trýznivý.
5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy u dvou poškozených a sám nově rozhodl o přiznání nižšího nároku. Ve zbytku se pak s právními i skutkovými závěry krajského soudu plně ztotožnil. Stran prvního skutku je z videozáznamu zřejmé, že poškozená nevypovídala pod nátlakem či podle nějakých návodů vyslýchající policistky. Drobné nejasnosti jsou pak zcela přirozené jejímu věku a duševnímu stavu. Ohledně druhého skutku pak odvolací soud v podstatě pouze zopakoval argumentaci soudu krajského. Jako důkaz o vině poškozeného nebyl použit úřední záznam o podání vysvětlení, kde se stěžovatel měl k činu doznat. Závěry o vině jsou vystavěny nezávisle na tomto procesním úkonu, jak vyplývá z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu. Dle vrchního soudu je pak "téměř notorietou", že znalci z oboru psychologie a psychiatrie vychází rovněž z těchto úředních záznamů.
6. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení důkazů neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor, neboť soudy provedené důkazy hodnotily logicky podle jejich zjištěného obsahu. Obhajoba stěžovatele byla ve svém celku vyvrácena. U prvního skutku je dle Nejvyššího soudu vyloučeno, že by si svou výpověď mohla poškozená vymyslet, či ji "vytvořit" po zhlédnutí pornografického díla. Pro takové jednání jí rovněž scházel motiv. Skutečnost, že znalci nevyloučili její schopnost účelového lhaní, v předmětném důkazním řízení nic neznamená, neboť tuto schopnost má každá osoba nad hranicí sníženého intelektu. Výslech nezletilé proběhl v souladu se zákonem a způsobem odpovídajícím jejímu věku. Vyvrácena pak byla i stěžovatelova obhajoba ohledně erektilní disfunkce. V dané věci pak nenastala stěžovatelem dovolávaná situace tvrzení proti tvrzení, neboť výpověď poškozené potvrzují i další nepřímé důkazy (včetně druhého stíhaného skutku), a naopak ji žádný důkaz (kromě stěžovatelovy výpovědi) nezpochybňuje. U druhého skutku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byly vyloučeny jiné místo, jiný čas i jiný způsob úmrtí poškozeného. Zachycení pohybu stěžovatele pak jasně dokládá jeho možnost spáchat uvedený čin a následně odeslat kritickou textovou zprávu z telefonu poškozeného. Dovolací soud stěžovateli rovněž nepřisvědčil, že by proti němu byly použity nezákonné důkazy (zejména výpověď před zahájením trestního stíhání). Odvolací soud tento důkaz naopak zmínil jako skutečnost, k níž nepřihlížel, a to pouze z důvodu, že takovou odvolací námitku uplatnil stěžovatel. Při ústním vyhlášení rozsudku odvolacího soudu pak pouze předseda senátu zdůraznil, že v České republice na rozdíl od jiných zemí neplatí zásada "cokoliv řeknete, může být použito proti Vám", jejíž aplikace by důkazní situaci činila jednodušší. Konečně, právo na spravedlivý proces nebylo porušeno ani odnětím tzv. závěrečného slova v odvolacím řízení. Tento úkon byl totiž pouze přerušen předsedou senátu, a stěžovatel byl upozorněn na to, že neprobíhá hlavní líčení a neměl by tedy opakovat komplexní vyjádření k jednotlivým důkazům, které chvíli před ním provedl obhájce. Stěžovatel následně uvedl svůj konečný návrh a k dotazu předsedy senátu jej již nijak nedoplnil. Přezkoumávat pak dovolací soud nemohl tvrzená pochybení při rozhodování o stěžovatelově vazbě.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy během řízení několikrát předestíraly jeho procesně nepoužitelné výpovědi z doby před zahájením trestního stíhání. Vrchní soud pak dle stěžovatele nepřímo přiznal, že k těmto výpovědím přihlížel a tyto výpovědi jsou v odůvodnění rozebírány. Dovolací soud pak toto zásadní pochybení bagatelizoval. Tyto výpovědi byly pak dány k dispozici znalcům, kteří o jejich obsah opřeli své posudky. Dále stěžovatel namítá, že mu v průběhu odvolacího řízení bylo nepřípustně odňato slovo a stěžovatel tak nemohl dokončit svůj závěrečný návrh. I tuto námitku dovolací soud nepřípustně bagatelizoval. Krajský soud pochybil, když rozhodl o pokračování stěžovatelovy vazby bez jeho přítomnosti, aniž by stěžovatel s takovým postupem souhlasil. Soud tak nepřípustně rozhodoval v neveřejném zasedání. Tuto vadu řízení dle stěžovatele nenapravil ani odvolací soud.
8. Dále stěžovatel poukazuje na věcnou nesprávnost klíčových závěrů obecných soudů. U prvního skutku soudy nikterak nevyvrátily obhajobu stěžovatele, že nezletilá hovořila o pornografických nahrávkách, které našla v matčině mobilu. Při výslechu nezletilé je tato pak k usvědčujícím odpovědím naváděna vyslýchající policistkou. Výpověď matky nezletilé obsahuje zásadní rozpory ohledně jejího vztahu ke stěžovateli. Sama znalkyně uvedla, že posttraumatická stresová porucha vznikla v souvislosti s výčitkami nezletilé ohledně druhého skutku (usmrcení poškozeného) a nemůže tedy být v příčinné souvislosti s předcházejícím prvním skutkem, pročež nelze na dané jednání aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu. I znalci u nezletilé připustili možnost účelově lživé výpovědi. Přes tyto pochybnosti soudy vyhodnotily všechny klíčové okolnosti v neprospěch stěžovatele a porušily tak zásadu in dubio pro reo. Soudy rovněž dle stěžovatele správně nevyhodnotily jeho zdravotní problémy (erektilní disfunkci) v otázce možné viny.
9. U druhého skutku poukazuje stěžovatel rovněž na existenci zásadních pochybností ve skutkové konstrukci orgánů činných v trestním řízení. Nepodařilo se objasnit, zda poškozený zemřel v jímce, kde byl nalezen, či na jiném místě. K vyvrácení těchto pochybností mohl být proveden rozbor vody v plicích, který však znalci neprovedli. To nemůže jít k tíži stěžovatele. Nejistá je (dle vyjádření patologa) i doba úmrtí. Z toho všeho pak vyplývá, že dané jednání nelze ani posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty jako zvlášť trýznivé či surové. Nebylo prokázáno, kdo zaslal textovou zprávu z mobilu poškozeného, obsahující jeho doznání. Zásadní pochybnosti dle stěžovatele budí údaje o pohybu mobilních telefonů stěžovatele a poškozeného. Stěžovatelův mobil je v 00.39 hodin zachycen již na výjezdu z K. do P., v 01.34 hodin je z mobilu poškozeného odeslána zmíněná textová zpráva a v 01.51 hodin se mobil poškozeného nachází v centru K. Navzdory těmto pochybnostem soudy nepřípustně zamítly provedení dalších důkazů (výslech zasahujících hasičů). Důkazní řízení jako celek vykazuje dle stěžovatele zásadní ústavněprávní vady, zejména byly všechny důkazy hodnoceny v neprospěch stěžovatele, přestože se nabízela i interpretace příznivější. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však obecné soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
14. Jak jednoznačně vyplývá z výše provedeného podrobného popisu závěrů obecných soudů, opakuje stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě tytéž námitky, s nimiž se obecné soudy (zejména dovolací soud) velmi podrobně vypořádaly, aniž by to v ústavní stížnosti jakkoliv konkrétně reflektoval. Na příslušné části napadených rozhodnutí lze tedy zcela stěžovatele odkázat, neboť v zásadě nevykazují žádné ústavněprávní nedostatky. To úplně platí stran námitek ohledně nepoužitelnosti jeho výpovědi před zahájením trestního stíhání (bod 30 usnesení Nejvyššího soudu). Nad rámec uvedeného odůvodnění lze vyjádřit určitou pochybnost o zmíněné praxi (kterou odvolací soud označil za "téměř notorietu", což není vhodné), kdy jsou znalcům předloženy rovněž všechny procesně nepoužitelné důkazy, z nichž pak znalci činí procesně použitelné znalecké závěry. Soudy by k těmto důkazům neměly přihlížet ani "nepřímo" v podobě znaleckých závěrů. V dané věci však tato okolnost nemůže být rozhodně důvodem zrušení napadených rozhodnutí, neboť znalecké posudky ani ve svém celku (natož pak v dílčích závěrech) nehrály ve skutkové konstrukci nikterak zásadní roli (jsou pouze doplňujícími důkazy) oproti celé řadě jiných důkazů (sledování pohybu telefonů, analýza elektronické komunikace, kamerové záznamy). Je konečně (v této souvislosti) vždy věcí soudu posoudit, zda a nakolik jsou závěry znaleckého posudku takovými úředními záznamy ovlivněny, neboť ve znaleckém posudku se nepochybně nepromítají pouze podklady znalcům předkládané k posouzení, nýbrž i závěry z jeho vlastních vyšetření a další poznatky a znalosti, na nichž je založena jeho odbornost.
15. K vypořádání námitky odnětí práva závěrečného slova v odvolacím řízení (viz bod 31 usnesení Nejvyššího soudu) lze toliko doplnit, že toto procesní právo není absolutní a je plně v kompetenci soudu vyhodnotit například nadbytečně obsáhlé opakování argumentů jako zneužití tohoto práva. Namítal-li stěžovatel porušení svých práv při rozhodování o vazbě, tak ve shodě s dovolacím soudem musí i Ústavní soud tyto námitky odmítnout, neboť rozhodování o vazbě není předmětem napadených rozhodnutí, a tedy ani případné pochybení soudů se nemůže projevit kasačním zásahem Ústavního soudu.
16. Obecné soudy rovněž spolehlivě vyvrátily námitky ohledně nevěrohodnosti poškozené (např. body 22 a 23 usnesení Nejvyššího soudu) a případného navádění vyslýchající policistkou (bod 21 rozsudku vrchního soudu), vlivu trestného činu na vznik posttraumatické stresové poruchy (např. bod 22 usnesení Nejvyššího soudu), znaleckého závěru o schopnosti poškozené lhát (tamtéž) a erektilní disfunkce stěžovatele (např. bod 24 usnesení Nejvyššího soudu). Dále se soudy přesvědčivě vypořádaly s tvrzenými nejasnostmi ohledně místa úmrtí poškozeného (např. bod 26 usnesení Nejvyššího soudu), způsobu úmrtí (bod 45 rozsudku odvolacího soudu), "autorství" textové zprávy z telefonu poškozeného (např. body 46 a 47 rozsudku odvolacího soudu) i pohybu stěžovatele podle kamerových záznamů (např. bod 27 usnesení Nejvyššího soudu). Za ústavně konformní Ústavní soud považuje rovněž zamítnutí stěžovatelových důkazních návrhů (bod 57 rozsudku krajského soudu).
17. K uvedeným závěrům pak Ústavní soud nemůže cokoliv dodat, neboť mu to jednak z jeho ústavněprávního postavení nepřísluší (důkazy hodnotí soud, který je provádí a který podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o vině), ale především je soudy popsaná (a velmi podrobně vyargumentovaná) důkazní konstrukce jediná logicky udržitelná, neodporující zároveň žádné ústavní zásadě hodnocení a provádění důkazů. Každé dílčí tvrzení stěžovatelovy obhajoby soudy přesvědčivě vyvrátily a případné nejasnosti (např. způsob omámení poškozeného nebo konkrétní mechanismus úmrtí) nehrají z hlediska stěžovatelovy viny žádnou roli (přinejmenším v jeho prospěch). Stěžovatel byl tedy ústavně souladným způsobem usvědčen řádně vyhodnoceným přímým důkazem (u prvního skutku) a přesvědčivým řetězcem nepřímých důkazů (u druhého skutku).
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu