ECLI:CZ:US:2020:4.US.465.20.1
sp. zn. IV. ÚS 465/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Drahomíry Gužíkové, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, sídlem Slušovice 520, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. prosince 2019 č. j. 58 Co 275/2019-38, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AB 4 B.V., sídlem Strawinskylaan 933/Wtc, 1077XX, Amsterodam, Nizozemské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále jím mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že krajský soud v záhlaví citovaným usnesením rozhodl takto:
"I. Usnesení soudu I. stupně se ve výroku II. potvrzuje ve správném znění tak, že povinná je povinna zaplatit oprávněné náklady řízení ve výši 1.754,50 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce oprávněné. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení." Podle krajského soudu oprávněná (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) nevedla exekuci proti stěžovatelce neuváženě, a proto není důvod, aby nesla náhradu nákladů exekučního řízení. I ze stěžovatelkou uváděné judikatury podle krajského soudu plyne, že požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti oprávněného je vyžadován jen v době podání exekučnímu návrhu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí především proto, že podle jejího názoru musí oprávněná náležitou obezřetnost zachovávat nejen v době podání exekučního návrhu, ale také v průběhu vedení exekuce. Podle stěžovatelky takovou obezřetnost vedlejší účastnice nezachovala, minimálně v tom, že nesouhlasila s jejím návrhem na zastavení exekuce pro její nemajetnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí (jeho I. výrok) napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradu nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně (to platí o to více, představuje-li náhrada nákladů řízení bagatelní částku). Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu napadený výrok nemá.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného výroku, byť lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že oprávněný musí dbát účelnosti vedení exekuce i v jejím průběhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014).
8. V právě posuzovaném případě sice nejde o řešení právní otázky, která by dle dlouhodobého výkladu bránila úspěšnosti exekuce (jako tomu bylo podle skutkových okolností vylíčených v odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014), nicméně vzhledem k věku stěžovatelky, její zdravotní indispozici a její finanční situaci, bylo možné očekávat zastavení exekuce pro její nemajetnost; tedy vedlejší účastnice se patrně nezachovala zcela obezřetně. Ovšem stěžovatelka se v ústavní stížnosti k bagatelní povaze (a jejím důsledkům) jí stanovené povinnosti hradit náklady řízení dostatečně nevyjadřuje.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu