ECLI:CZ:US:2020:4.US.466.20.1
sp. zn. IV. ÚS 466/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem, sídlem Šumavská 1048/21, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020 sp. zn. 5 To 26/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým došlo dle stěžovatelova tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhl, aby byla jeho věc projednána přednostně.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 2. 12. 2019 sp. zn. 6 T 64/2018 rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodování o vazbě nedošlo k žádné podstatné změně. Stěžovatel opakovaně mařil průběh trestního řízení, a to i když byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Z jeho výslechu nevyplynulo, že by měl zajištěné stabilní zaměstnání a pochybnosti byly i o jeho bydlení. Dále soud poukázal na stěžovatelovu trestní minulost. Z uvedených důvodů nelze vazbu nahradit mírnějšími instituty.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se ztotožnil s hodnocením případu obvodním soudem. Stěžovatelovo dřívější chování představuje nadále hrozbu maření trestního řízení. Nedůvěra ve stěžovatelova tvrzení je tedy opodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud měl stěžovatele vyslechnout i bez jeho návrhu s ohledem na přílišnou délku mezi posledním slyšením a vydáním rozhodnutí městského soudu (tj. mezi 2. 12. 2019 až 30. 1. 2020). Nepřípustně zahrnul do skutečností, z nichž dovodil riziko stěžovatelova vyhýbání se trestnímu stíhání, i výkon jeho práva na obhajobu. Za svá předchozí pochybení (nedostavení se k hlavnímu líčení) se přitom stěžovatel omluvil a následný výkon trestu odnětí svobody byl pro něj v tomto směru nápravou. Přesto však obvodní soud tyto skutečnosti nadále užívá k podepření nutnosti trvající vazby. Dále stěžovateli obvodní soud nepřípustně vytýkal neochotu účastnit se hlavního líčení ze zdravotních důvodů (léčba vězeňským lékařem). Obvodní soud pak předložil stěžovatelovu stížnost nadřízenému soudu až po více než osmi týdnech, čímž stěžovatele poškodil. Městský soud pak neměl dle stěžovatele rozhodnout v neveřejném zasedání, a navíc během deseti minut. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s doktrínou tzv. zesílených důvodů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Především je zjevně neopodstatněnou námitkou, že stěžovatelova práva byla porušena v důsledku nekonání veřejného zasedání. Stěžovatel sice nebyl o dalším trvání vazby ve vazebním zasedání slyšen po několik týdnů, avšak byl přímo v předmětném řízení slyšen obvodním soudem. Průtahy v posuzovaném řízení nutno hodnotit v souvislosti s mimořádnými okolnostmi, kterými jsou zejména vydání odsuzujícího rozsudku (viz níže sub 8) a přesunutí celého případu na odvolací (resp. stížnostní) soud.
8. Ústavní soud vychází v takových vazebních případech z toho, že vydání odsuzujícího rozhodnutí je důležitou skutečností pro ústavní konformitu dalšího trvání vazby. Činí tak s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již nepovažuje za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Toto ustanovení stanoví, že "zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání". Podle Evropského soudu pro lidská práva jde v takovém případě o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ze dne 27. 6. 1968 č. 2122/64 ve věci Wemhoff proti Německu, §9 - dostupný na http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-57595), tedy že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz k tomu závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1204/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Samotná délka neveřejného zasedání pak není rovněž nikterak nestandardní, zvláště jde-li o opakovaný přezkum stěžovatelovy vazby.
9. Odsuzující rozsudek představuje rovněž zásadní okolnost pro odůvodnění trvání tzv. útěkové vazby. Již v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že hrozba útěku (resp. maření trestního stíhání) je existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku značně zesílena (viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3411/16). K tomu lze dle Ústavního soudu zcela po právu přičíst závěry městského soudu, popisující stěžovatelovo nepřípustné chování v předchozích fázích trestního řízení. Soudy přitom nemají žádnou povinnost dát stěžovateli novou šanci nemařit trestní řízení. V takové situaci je dle Ústavního soudu tzv. útěková vazba dostatečně odůvodněna.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu