ECLI:CZ:US:2020:4.US.513.20.1
sp. zn. IV. ÚS 513/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019 sp. zn. 4 Tdo 1334/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2019 sp. zn. 9 To 147/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. ledna 2019 sp. zn. 9 T 160/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), poté stěžovatel enumerativně a bez dalšího odkazuje na čl. 36, 37, 38, 39 a 40 Listiny. Dále napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatele porušen zákaz opakovaného trestání za stejné jednání podle čl. 40 odst. 5 Listiny a podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky, jehož se měl - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že řídil vlastní osobní motorové vozidlo, ačkoliv byl přinejmenším srozuměn s tím, že po požití alkoholických nápojů je jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo vyloučena. Z jeho dechu byl přitom zřetelně cítit zápach alkoholu a byly na něm policejní hlídkou, svědky, zdravotnickým personálem pozorovány jednoznačné a charakteristické známky mírné až střední opilosti zcela vylučující schopnost bezpečného řízení. V tomto stavu (když zkoušku na alkohol z krve nebo moči stěžovatel odmítl podstoupit), v úseku, ve kterém je nejvyšší dovolená rychlost jízdy v obci 50 km/h, jel stěžovatel znalecky stanovenou rychlostí minimálně 114 km/h, která byla i zcela nepřiměřená dopravně technickému stavu pozemní komunikace. V bezprostřední příčinné souvislosti s tím nebyl stěžovatel schopen zabránit střetu s protijedoucím automobilem, jehož řidička M. S. protisměrnou částí vozovky objížděla překážku v provozu ve svém směru jízdy tvořenou označeným výkopem. V důsledku vysoké a neočekávatelné rychlosti protijedoucího vozidla stěžovatele ovšem na toto vozidlo nemohla reagovat tak, aby předešla kolizní situaci. V důsledku srážky vozidel pak utrpěla řidička a její spolucestující v napadených rozhodnutích popsaná zranění. Obvodní soud stěžovateli uložil za uvedené jednání trest odnětí svobody v délce trvání třinácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání třiceti měsíců. Dále mu stanovil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým činem způsobil, a to jako podmínku, že se ve zkušební době osvědčil. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Konečně stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 28 389 Kč, poškozenému spolucestujícímu částku 8 238 Kč a M. S. částku 91 181 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v rozsahu výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené M. S. Při nezměněném výroku o vině, o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k ostatním poškozeným pak městský soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody pro poškozenou M. S. částku ve výši 18 735 Kč, když se zbytkem náhrady škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě v ústavní stížnosti - alespoň co se konkrétních námitek týká - uvádí, že se svým vozidlem nejel 114 km/h, ale maximálně jen 73 km/h. Soudy podle něj navíc zlehčovaly výpověď jeho kamaráda K., který se měl vyjádřit tak, že se mu nezdálo, že by byl stěžovatel pod vlivem alkoholu. Stěžovateli nemůže jít rovněž k tíži, že se odmítl podrobit dechové zkoušce, protože již byl za toto odmítnutí odsouzen ve správním řízení. To že se odmítl podrobit dechové zkoušce, nemůže znamenat, že řídil pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že byl za jednání, které je mu kladeno za vinu obvodním soudem, potrestán již pravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ve správním řízení, a proto nelze stěžovatele potrestat dvakrát v souladu se zásadou ne bis idem. Stěžovatel má také za to, že nehodu minimálně spoluzavinila M. S., když překážku ve svém jízdním pruhu měla začít objíždět až poté, co by projelo vozidlo stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s ústavními kautelami hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již řádně vypořádaly. Rychlost, z níž při posuzování stěžovatelova jednání obecné soudy vycházely (tedy minimálně 114 km/h), nebyla v řízení zpochybněna. Dospěl-li znalec oslovený stěžovatelem k rychlosti výrazně nižší, bylo to dáno tím, že nesprávně vycházel z většího překryvu vozů při nárazu (srovnej k tomu bod 29. až 31. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelův kamarád, od něhož se stěžovatel před nehodou vracel, si skutečně nemusel všimnout, ať už z jakéhokoliv důvodu, že stěžovatel je ovlivněn alkoholem. Rozhodné ovšem je, že si této skutečnosti všimli zdravotníci i policisté zasahující u nehody i ošetřující lékař při ošetření stěžovatele v nemocnici, kde stěžovatel měl problém s rovnováhou i vsedě. Ve stěžovatelově případě nedošlo k porušení zákazu dvojího trestání za stejné jednání, protože u správního řízení bylo řešeno stěžovatelovo odmítnutí podrobit se orientačnímu zjištění alkoholu a skutečnost, že stěžovatel u sebe neměl v době nehody řidičský průkaz (ve správním řízení tedy zjevně nebyl stěžovatel postihován za naplnění skutkové podstaty trestného činu, jak vymezen shora). Soud konečně vysvětlil, že i kdyby řidička S. mohla při zahájení vyhýbacího manévru stěžovatele spatřit, její manévr by byl i tak bezpečný, kdyby stěžovatel nejel nepřiměřeně rychle, což řidička S. nemohla ale předpokládat.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu