ECLI:CZ:US:2020:4.US.514.20.1
sp. zn. IV. ÚS 514/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. 14 To 142/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2019 sp. zn. Nt 413/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 6 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatelovo vydání do Srbské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, k němuž byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost, jíž způsobil škodu ve výši přes 9 000 000 Kč, je přípustné. Dle městského soudu jsou pro stěžovatelovo vydání splněny všechny předpoklady a nebrání mu žádné překážky. Zejména soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že v případě jeho vydání bude ohrožen jeho život. Stěžovatel v Srbské republice dlouho žil a v roce 2014 odjel do Anglie. Z jím předložených důkazů sice vyplývá, že stěžovatelův otec je v Srbské republice terčem pohrůžek soukromých osob (poškozených), které však nebyly doposud nikterak naplněny a jsou navíc v jednoznačné souvislosti s trestnou činností stěžovatele (jejich důvodem je domoci se peněz). Reálné obavy o stěžovatelův život či zdraví nezakládá ani stěžovatelovo tvrzení o příbuzenském vztahu státního zástupce a některých poškozených. Z vyžádané zprávy o dodržování lidských práv v Srbské republice rovněž pro daný případ nevyplývají žádné relevantní okolnosti. Výkon nepodmíněného trestu není v daném případě nikterak nepřiměřený, neboť dle práva České republiky by za obdobný skutek byl vyměřen trest ještě přísnější.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu. Předložené důkazy nevypovídají o tom, že by nátlak poškozených na stěžovatelovu rodinu měl překročit legální meze, tím méně lze pak dovodit, že by byl stěžovatel ohrožen na životě orgány veřejné moci či s jejich přispěním. Shoda jmen u prokurátora a poškozených neznamená nutně podjatost orgánů vůči stěžovateli. Uvedení poškození navíc stěžovateli vyhrožovali tím, že "jej dostanou před soud", což není žádná nepřiměřená újma (zvláště s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel trestnou činnost nepopírá). Omezení styku s dcerou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody je pak přípustné a přiměřené okolnostem. Jde-li o stěžovatelovo pronásledování, pak jeho pouhá možnost není dostatečným důvodem pro nevydání. Hrozba musí být konkrétně a důvodně podložena. Stěžovatel má chorvatské i srbské státní občanství a před trestním stíháním nebyl pro svůj původ jakkoliv pronásledován. Ani údajné výhružky nemají základ v jeho chorvatském původu. Uvedené nebezpečí není tedy dle vrchního soudu podložené.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkami o hrozícím nebezpečí v případě vydání. Dle stěžovatele si měly soudy, podobně jako původně státní zastupitelství, vyžádat záruky dodržení stěžovatelových ústavních práv v cizozemském trestním řízení. Jedině takovým postupem bylo možné zajistit přípustnost vydání. Přestože stěžovatel předložil listinné důkazy potvrzující reálnost jeho obav, soudy se s nimi dostatečně nevypořádaly a selhaly tak v povinnosti poskytnout stěžovateli garance, že v zahraničí nebude docházet k porušení jeho ústavních práv. Svým postupem tak soudy porušily zásadu non-refoulement. Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby předložil stoprocentní důkaz o hrozícím nebezpečí. Po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany totiž nebude možné již zabránit ministrovi spravedlnosti, aby vydal okamžité rozhodnutí o vydání stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, přičemž tvrdí, že soudy se s nimi nedostatečně vypořádaly. S takovým hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje. Naopak je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a velmi podrobně odůvodnily své závěry. Nelze tedy konstatovat, že by selhaly v ochraně stěžovatelových práv. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že posláním soudní ochrany v daném řízení není zajištění garancí dodržování všech ústavních práv podle českého ústavního pořádku (včetně např. ústavní konformity domovních prohlídek, přístupu k veřejným funkcím, apod.), nýbrž toliko ověření toho, že vydávané osobě nehrozí v zahraničí porušení těch nejzákladnějších práv bez možnosti jejich účinné ochrany (např. právo na život, právo na přístup k nezávislému soudu apod.).
8. Jde-li o právní stránku posuzované věci, východiskem je zásada vydávání obviněných nebo odsouzených osob, kterou lze prolomit pouze v odůvodněných případech. Takové důvody však soudy v dané věci neshledaly a na jimi učiněné závěry v napadených rozhodnutích lze zcela odkázat, nehledě na to, že ani pochybnosti o případné podjatosti orgánu veřejné žaloby nemůže nikterak zpochybnit legitimitu rozhodnutí nezávislého soudu. Případné výhrůžky soukromých osob, v postavení poškozených, nejsou důvodem pro stěžovatelovo nevydání především proto, že v celém řízení nebylo jakkoliv dokázáno, že by naplnění těchto výhružek měly srbské orgány tolerovat či dokonce podporovat. V takové situaci nebylo tedy ani nutné žádat srbskou stranu o nějaké mimořádné záruky dodržení lidskoprávních standardů. Jak vyplývá z provedeného dokazování, nevykazuje výkon trestu odnětí svobody v Srbské republice závažné lidskoprávní nedostatky. Jde-li o možnost kontaktovat ze Srbské republiky české orgány veřejné moci či konzulát, nebyla zjištěna žádná skutečnost, pro kterou by toto mělo být stěžovateli znemožněno bez poskytnutí zvláštních záruk.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nezbylo, než spolu s ústavní stížností odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu