ECLI:CZ:US:2020:4.US.553.20.1
sp. zn. IV. ÚS 553/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Štefánka, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3472/2019-329, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2019 č. j. 57 Co 379/2016-306 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2016 č. j. 28 C 157/2012-180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Renaty Heimlichové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 202 865 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 19. 11. 2013 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Řízení o zákonném úroku z prodlení z částky 202 865 Kč za dobu od 11. 9. 2012 do 18. 11. 2013 zastavil (výrok III).
3. Proti I. a II. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným rozsudkem v této části rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vedlejší účastnicí žalobou uplatněný nárok kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení - majetkového prospěchu získaného stěžovatelem na úkor vedlejší účastnice plněním z právního důvodu, jenž odpadl (posuzováno v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Podle skutkových zjištění obecných soudů vedlejší účastnice investovala peněžitou částku na pořízení motorového vozidla, které připadlo do vlastnictví stěžovatele, jenž je ale současně přislíbil převést do jejího vlastnictví; tento příslib však neuskutečnil a vozidlo následně prodal třetí osobě.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I). Shledal, že jeho rozhodovací praxe je ustálená v závěru, že o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl, jde mimo jiné též v případě, kdy plnění bylo poskytnuto na základě příslibu, který byl odvolán, případně se stalo zřejmým, že daný příslib nebude realizován. Takto v posuzované věci právně kvalifikoval vedlejší účastnicí uplatněný nárok krajský soud, když důvodem plnění shledal příslib stěžovatele (nikoliv smlouvu, pročež je bez významu, že ve věci "nedošlo k odstupování od smlouvy", jak namítá stěžovatel), že převede vlastnické právo k vozidlu na vedlejší účastnici; přitom zjistil, že stěžovatel odmítl tento příslib realizovat (nikoliv, že odmítl učinit "přepis v registru vozidel", jak tvrdí stěžovatel), čímž odpadl právní důvod plnění vedlejší účastnice na pořízení vozidla (k němuž získal vlastnické právo stěžovatel), které se proto stalo bezdůvodným obohacením. Právní posouzení věci krajským soudem se ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neprotiví. Krajský soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani ve stanovení výše bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání nemůže založit ani ta argumentace stěžovatele, že se vedlejší účastnice měla nejprve domáhat splnění povinnosti stěžovatele převést vlastnické právo k vozidlu a poté, kdy stěžovatel vozidlo prodal třetí osobě, uplatnit nárok na náhradu škody. Ani ty námitky stěžovatele, jež pak míří na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přípustnost dovolání založit nemohou. V posuzované věci přitom nejde ani o situaci, kdy by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a bylo by zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Konečně přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkou, že krajský soud neodůvodnil neprovedení důkazů stran příjmů stěžovatele, navíc ani tato námitka není korektní, neboť krajský soud neprovedení důkazů o finanční situaci stěžovatele přesvědčivě a logicky odůvodnil tím, že ani případné skutkové zjištění o solventnosti stěžovatele nevylučuje, že náklady na pořízení vozidla nesla vedlejší účastnice; logice této jeho úvahy nelze nic vytknout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že přestože k prokázání svých tvrzení navrhl důkazy, část z nich okresní soud neprovedl a část z nich vyhodnotil v rozporu se zásadami hodnocení důkazů. Ani krajský soud ani Nejvyšší soud uvedená pochybení v tomto směru nenapravily a odkázaly pouze vždy na rozhodnutí soudu nižšího stupně, čímž zatížily řízení prvkem libovůle. Dokazování v některých aspektech, které obsáhle vyjmenovává, pak vykazuje extrémní rozpor s procesními pravidly pro hodnocení důkazů. Stěžovatel tedy nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů o tom, že to byla vedlejší účastnice, která ze svých prostředků zakoupila předmětné motorové vozidlo. Podle jeho názoru však ani právní posouzení obecnými soudy neodpovídá konstatovanému skutkovému stavu. Závěr Nejvyššího soudu totiž nevychází ze skutkových tvrzení účastníků a aplikuje pak právní normu nesprávně. Mělo-li dojít k uzavření smlouvy nebo k přepisu vozidla, měla vedlejší účastnice podat žalobu o nahrazení projevu vůle (mělo-li být vozidlo vydáno, tak o vydání věci). Jestliže ale výslovně tvrdí, že byla uzavřena dohoda (od níž nebylo odstoupeno), nelze se domáhat plnění z právního důvodu, který odpadl. Takto ale nárok vedlejší účastnice posouzen nebyl; kdyby ano, ve skutkově podobných věcech, kdy má dojít k vydání věci, ale věc nelze vydat, nebo v případech zmaření předsmluvních jednání, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že jde o škodu. Ustanovení o náhradě škody má pak podle judikatury Nejvyššího soudu přednost před bezdůvodným obohacením. Toto je analogicky nejbližší právní ustanovení k posuzovanému případu, nikoliv bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud tedy nesprávně aplikoval právní normu a zasáhl tak do práva stěžovatele na spravedlivý proces (a v důsledku též do práva na majetek).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou obsáhle a důsledně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl (viz sub 4). Stejně tak postup obecných soudů byl ohledně zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu