ECLI:CZ:US:2020:4.US.614.20.1
sp. zn. IV. ÚS 614/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2020 č. j. 5 Ads 66/2018-52 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018 č. j. 41 Ad 14/2016-160, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a vyžádaných soudních spisů se podává, že Okresní správa sociálního zabezpečení v Jihlavě dne 3. 2. 2016 č. j. 47007/000065/2016/120/VL rozhodla o návrhu stěžovatele podle §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné tak, že od 1. 9. 1999 do 31. 12. 2002 (výrok I), od 15. 1. 2003 do 31. 12. 2006 (výrok III) a od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2007 (výrok IV) jej nelze považovat za osobu pečující podle §5 odst. 1 písm. s) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro relevantní časová období péče (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), o L. T. (jeho babičku). Ve výroku II bylo rozhodnuto, že stěžovatel od 1. 1. 2003 do 14. 1. 2003 v plném rozsahu osobně pečoval ve smyslu §5 odst. 1 písm. s) o svou babičku, paní L. T., která byla od 1. 1. 2003 do 14. 1. 2003 osobou převážně bezmocnou.
3. Odvolání stěžovatele proti výrokům I, III a IV Česká správa sociálního zabezpečení svým rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016 č. j. 47000/1911/16/47091/020/CHT-20/2016/PE1 zamítla a výše uvedené rozhodnutí potvrdila.
4. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že stěžovateli nebyla předmětná sporná doba uznána jako doba péče o jeho babičku, neboť v tomto období byl zaměstnán u Okresního úřadu Jihlava a následně u Krajského úřadu Kraje Vysočina, a to vždy na plný pracovní úvazek. Stěžovatel tvrdil, že měl pracovní podmínky upraveny tak, aby mu byla umožněna současná péče o babičku. Z provedeného dokazování však vyplynul opak. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatele ve sporných obdobích nelze považovat za pečující osobu podle §5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění, neboť pro rozhodnutí v této věci bylo podstatné posouzení souběhu výkonu zaměstnání a doby péče. Stěžovatel však vykonával zaměstnání, při kterém byl povinen být přítomen na pracovišti. Nejvyšší správní soud proto ani neposuzoval otázku, zda babička stěžovatele byla úplně či převážně bezmocná, resp. v jakém stupni byla závislá na pomoci jiné osoby. Směřovala-li část námitek k tomu, že v určitém období byla uznána pouze za převážně bezmocnou, ale stěžovatel se domníval, že u ní šlo o úplnou bezmocnost, není tato otázka pro posouzení věci podstatná, neboť uznání doby péče bránil již samotný výkon zaměstnání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud bez ústavním pořádkem aprobovaného důvodu, a bez vyrozumění stěžovatele, rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele v jiném složení, než bylo deklarováno v okamžiku přidělení tohoto nápadu konkrétnímu senátu, v důsledku čehož bylo porušeno ústavním pořádkem zaručené právo stěžovatele na zákonného soudce.
7. Stěžovatel dále namítá, že správní soudy i správní orgány obou stupňů v rozporu s ústavním principem enumerativnosti státních pretenzí a v rozporu se zákonem, po stěžovateli požadovaly prokázání skutečnosti, která z právních předpisů České republiky nevyplývá, v důsledku čehož pak odepřely stěžovateli veřejnoprávním správním rozhodnutím přiznat právo (uznání doby péče do náhradní doby pojištění) s odkazem na údajné nesplnění podmínky, kterou však ve vztahu k žalobci právní řád České republiky expressis verbis nestanoví (neobsahuje ji). Doplněním dokazování v řízení před správním soudem výslechem svědků bylo prokázáno, že stěžovatel měl od nadřízených vytvořeny podmínky pro řádný výkon péče o svoji babičku. Z výpovědi nadřízených stěžovatele lze mít za prokázané, že mohl vykonávat, a také vykonával pro zaměstnavatele významnou část svých pracovních úkolů z domácího prostředí, a to v rozsahu přinejmenším třetiny své pracovní doby. Svědeckou výpovědí přímého nadřízeného stěžovatele pak bylo prokázáno, že na rozdíl od úředníků zařazených do krajského úřadu mohl stěžovatel, jakožto "neúředník" zařazený do odboru informatiky odcházet z pracoviště a poskytovat osobní péči své babičce i v rámci tzv. pevného bloku pracovní doby.
8. Stěžovatel též namítá další procesní vady i chybné právní posouzení věci, přičemž jeho argumentaci lze shrnout tak, že věnoval-li péči o babičku zprvu (v roce 1999) cca 16 hodin denně, později 24 hodin denně, splňuje podmínku vedlejší účastnice, že péči o osobu blízkou věnoval určitý časový prostor (a to i při souběžném výkonu zaměstnání), přičemž v této souvislosti je třeba vzít v potaz, že stěžovatel nad rámec zákonných podmínek sdílel po celou dobu péče s babičkou též společnou domácnost. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy v inkriminovaném období osobně pečoval o babičku 16 až 18 hodin denně, musí být podmínky pro zápočet doby do náhradních dob důchodového pojištění splněny i u něj, když správním orgánům nedělá problém se zápočtem dob u těch, kteří fakticky o pečovanou osobu pečují třeba i jen 4 hodiny denně a po zbytek dne si žijí svým osobním životem, jinde a nezávisle na pečovaném. Je-li závěr o tom, zda stěžovateli započítat dobu péče či nikoliv postaven správními orgány de facto jen na tom, zda měl "právně" nějak upravenu pracovní dobu či nikoliv bez zohlednění faktického každodenního rozsahu péče, která byla stěžovatelem babičce poskytována, je to závěr zcela absurdní, a lze jej považovat za případ právně nepřípustného dogmatismu.
III.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu a replika stěžovatele
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval vzhledem k povaze námitky uvedené sub 6 tohoto usnesení Nejvyšší správní soud k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k námitce sub 6 uvedl, že stěžovatel byl nejprve přípisem ze dne 1. 3. 2018 (čl. 28 spisu Nejvyššího správního soudu) poučen o tom, že jeho věc rozhodne a projedná senát ve složení JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D., JUDr. Jakub Camrda, Ph.D., a Mgr. Ondřej Mrákota. Současně byl informován o tom, že aktuální informace o změnách rozvrhu práce jsou podávány na webových stránkách www.nssoud.cz. I přesto, že stěžovatel měl možnost sledovat aktuální rozvrh práce nebo jeho změnu na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, byl následně přípisem ze dne 9. 10. 2018 (čl. 49 spisu Nejvyššího správního soudu) vyrozuměn o 4. změně rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu na rok 2018 ze dne 29. 8. 2018, na základě které mj. věc sp. zn. 5 Ads 66/2018 měl nově projednat a rozhodnout senát ve složení Mgr. Ondřej Mrákota, JUDr. Zdeněk Kühn a Mgr. Michaela Bejčková, který také věc projednal a rozhodl. Posuzovaná věc byla proto rozhodnuta v souladu s rozvrhem práce.
11. K ostatním námitkám Nejvyšší správní soud uvedl, že nevyloučil souběžný výkon zaměstnání a osobní péče podle §5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění za splnění určitých podmínek. Při posouzení úpravy pracovních podmínek Nejvyšší správní soud vycházel z faktického stavu a dospěl k závěru, že stěžovatelovy pracovní podmínky neumožňovaly řádnou osobní péči o jeho babičku podle §5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud nepopírá, že se stěžovatel o babičku staral a obětoval pro péči o ní svůj osobní život. Toto jednání je úctyhodné. Stěžovatel však v rozhodných obdobích nesplnil podmínky pro současný výkon zaměstnání a řádnou osobní péči, a proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
12. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k jeho případné replice. Ten setrval na svých argumentech uvedených v ústavní stížnosti, které v reakci na vyjádření Nejvyššího správního soudu dále doplnil a rozvedl.
IV.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. K námitce stěžovatele uvedené sub 6 tohoto usnesení, tedy, že o jeho věci nerozhodoval zákonný soudce (senát Nejvyššího správního soudu), čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledává, že tato námitka při konfrontaci s obsahem vyžádaného soudního spisu Nejvyššího správního soudu neobstojí. Jak již ostatně Nejvyšší správní soud uvedl ve svém vyjádření (sub 10), přičemž tam uvedené skutečnosti ověřil Ústavní soud v předloženém soudním spise, stěžovatel byl skutečně řádně a v souladu s ústavními kautelami opakovaně vyrozumíván o rozvrhu práce a o jeho změnách, které se ho dotýkaly. Tyto změny rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu nebyly způsobeny subjektivními okolnostmi s cílem obejít institut zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, ale byly způsobeny objektivními okolnostmi, a to zejména změnami ve složení senátů Nejvyššího správního soudu. Takovýmto změnám, které jsou způsobeny objektivními důvody (generační obměna, rodičovské dovolené, změna soudního působiště, zdravotní důvody apod.), se žádné soudní těleso nevyhne. Ústavní soud již judikoval, že projedná-li a rozhodne věc příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, v jiném než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, je-li absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná [srov. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98) též dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Zásada zákonného soudce vyžaduje též, aby pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce, a to předem, transparentně a obecnou formou, a aby obsahovala záruky proti jejich případnému zneužití (srov. např. nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1872/16). Ústavní soud na základě výše vymezených hledisek posoudil rozvrh práce Nejvyššího správního soudu a jeho změny, které se dotýkaly stěžovatele, a shledal, že tento požadavek byl v posuzovaném případě splněn, pročež uvedená námitka stěžovatele je nedůvodná. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soudce zpravodajem po celou dobu řízení byl soudce Mgr. Ondřej Mrákota.
16. K věci samé Ústavní soud konstatuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
18. Stěžovatel se ve věci samé od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a následně pak správních soudů způsobem, kterým by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, která mu však nepřísluší. Je třeba opakovaně zdůraznit, že je to právě Nejvyšší správní soud, jenž je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názorů Nejvyššího správního soudu, resp. krajského soudu či správních orgánů, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, zda jejich právní názory uvedené v napadených rozhodnutích extrémně nevybočily z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
19. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, jeli jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.
20. Z tohoto hlediska lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele, resp. s jejich podstatou. Úkolem správních soudů je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozsudcích bezezbytku naplněna.
21. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší správní soud se věcí důsledně zabýval, přičemž na jeho klíčových závěrech, jak jsou mimo jiné shrnuty sub 5 a zejména v bodech 14 až 32 odůvodnění napadeného rozsudku, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu