ECLI:CZ:US:2020:4.US.690.20.1
sp. zn. IV. ÚS 690/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Miroslava Nádraského, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Školní 646/20, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 10 Co 316/2019-127 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. července 2019 č. j. 27 EXE 1033/2018-91, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Miroslava Nádraského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je otcem vedlejšího účastníka a na základě rozhodnutí soudu je povinen přispívat na jeho výživu s účinností od roku 2008. K návrhu vedlejšího účastníka soudní exekutor vedl exekuční řízení, ke kterému jej pověřil Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") dne 10. 4. 2018. V exekučním řízení vystupuje stěžovatel jako povinný a vedlejší účastník jako oprávněný, jenž požadoval zaplacení 14 900 Kč jako dlužného výživného za celkem pět nesplacených měsíčních plateb v letech 2016 až 2018, spolu s běžným výživným ve výši 3 500 Kč měsíčně. Dne 28. 3. 2018, tedy po zahájení exekučního řízení, ale před samotným nařízením exekuce a před tím, než se stěžovatel mohl o zahájení exekučního řízení dozvědět, zaslal stěžovatel na účet vedlejšího účastníka 17 000 Kč a platbu označil zprávou "1. 9. 2008 až 31. 1. 2015". Následně podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh na zastavení exekuce, neboť právo již mělo zaniknout splněním - provedením shora uvedené platby. Vedlejší účastník však tuto platbu započetl na jiný dluh stěžovatele na výživném za období let 2008 až 2015, kterou částečně splatil splátkovým kalendářem. Výše zaslané platby totiž zhruba odpovídala zbylé výši tohoto staršího dluhu a identifikace platby odpovídala období, ve kterém závazek vznikl. Okresní soud svým napadeným usnesením exekuci zastavil částečně co do části dlužného výživného ve výši 4 400 Kč a běžného výživného (výrok I.) a ve zbylé části návrh stěžovatele zamítl (výrok II.).
3. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tím, že zaslaná platba měla být započtena na dluh vymáhaný v exekučním řízení, nikoli na jiné starší dlužné výživné. Krajský soud ve svém napadeném usnesení výrok II. napadeného usnesení okresního soudu potvrdil. Odvolání stěžovatele proti části výroku I. napadeného usnesení okresního soudu, jímž zastavil exekuční řízení pro běžné výživné, odmítl. Exekuční řízení tak je po vydání napadených usnesení vedeno co do částky 10 500 Kč jako dlužného výživného. Co do zbylé částky dlužného výživného a co do běžného výživného zůstala exekuce zastavena. Podle krajského soudu vedlejší účastník správně postupoval, započetl-li platbu stěžovatele na jeho starší dluh v souladu s §1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Započtení nebrání ani plnění ve splátkách, neboť nevylučuje zaplacení takového dluhu v celku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s napadenými rozhodnutími, neboť jeho platbu vedlejšímu účastníkovi měly soudy hodnotit jako platbu za dlužné výživné vymáhané v exekučním řízení. Na jeho starší dluh tuto platbu nelze započíst, plní-li jej splátkovým kalendářem. Dále stěžovatel s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu poukazuje na to, že exekuční návrh vedlejšího účastníka je šikanózním návrhem, podal-li jej za situace, kdy je zcela zřejmé, že stěžovatel je jako povinný připraven plnit a potřebuje jen součinnost vedlejšího účastníka jako oprávněného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
9. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, jakož i v řízení předcházejícímu napadeným rozhodnutím, je nesouhlas se započtením jeho platby na jeho starší dluh vůči vedlejšímu účastníkovi, jenž není předmětem exekučního řízení v dané věci. Započetl-li by totiž vedlejší účastník platbu na dluh, jenž je předmětem exekuce, mohla by být exekuce zastavena pro zánik práva splněním. S námitkami stěžovatele se však soudy v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly a Ústavní soud jim nemůže cokoli vytknout.
10. Namítá-li stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503), že exekuční návrh vedlejšího účastníka je návrhem šikanózním a je projevem zneužití práva, Ústavní soud k tomu uvádí následující. Má-li stěžovatel za to, že jeho platbu ve výši 17 000 Kč na účet vedlejšího účastníka lze považovat za okolnosti, ze kterých lze dovozovat podání šikanózního návrhu, je tato úvaha zcela lichá, neboť vedlejší účastník podal exekuční návrh ještě před provedením platby. Žádné jiné okolnosti, pro které by bylo možné dovozovat zneužití práva na straně vedlejšího účastníka, z vyjádření stěžovatele ani z napadených rozhodnutí nevyplývají.
11. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu