ECLI:CZ:US:2020:4.US.709.20.1
sp. zn. IV. ÚS 709/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, sídlem Soběslavská 2074/68, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Co 273/2019-1012 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. července 2019 č. j. 0 P 213/2015-954, za účasti Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a nezletilé R. Š., a M. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 7. 2019 č. j. 0 P 213/2015-954 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce, kterým se domáhal úpravy styku s první vedlejší účastnicí, nezletilou dcerou (dále jen "nezletilá"), (výrok I.), dále byla každému z rodičů uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 7 928 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 27 Co 273/2019-1012 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že psychický stav nezletilé neumožňuje její kontakt se stěžovatelem. Nejlepší zájem nezletilé je přitom nadřazen právu stěžovatele na styk s ní, protože soudy svým rozhodnutím musí poskytnout ochranu především zájmům dětí. Proto krajský soud neshledal odvolací výhrady stěžovatele proti napadenému rozsudku okresního soudu za důvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí se opírají o jediný důkaz, a to názor nezletilé, který byl v dané věci povýšen na jediný argument. Názor nezletilé přitom byl podle jeho názoru shodný s názorem druhé vedlejší účastnice a stěžovatel tak dovozuje jeho zmanipulování.
5. Stěžovatel namítá, že v předmětné věci měl nejlepší zájem nezletilé vyšší váhu než oprávněný zájem stěžovatele jako otce na styk s nezletilou dcerou. Přitom zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka a z jeho výslechu vyplynulo, že přání nezletilé bylo pravděpodobně ovlivněno jak druhou vedlejší účastnicí a jejím osobním postojem ke stěžovateli, tak i starší sestrou nezletilé. Stěžovatel rovněž poukazuje na některá lživá tvrzení vedlejší účastnice a namítá, že v řízení bylo pominuto posouzení věrohodnosti druhé vedlejší účastnice.
6. Podle názoru stěžovatele soudy zasáhly do jeho rodičovských práv a do jeho práva na rodinný život v takovém rozsahu, který představuje faktickou jeho eliminaci z výchovy nezletilé a z péče o ni, ačkoli nevyšla najevo žádná překážka, která by mu bránila v péči o nezletilou, a nebyla prokázána ani žádná z výtek adresovaných stěžovateli druhou vedlejší účastnicí a nezletilou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy rozhodly na základě jediného důkazu, kterým je názor nezletilé a zpochybňuje rovněž jeho věrohodnost.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), ve kterém vyslovil, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno pouze otázkami typu "U koho bys chtěl(a) bydlet?"; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší je dítě, tím větší má zpravidla jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti [srov. nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), bod 54].
14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si je vědom nezastupitelné role otců při výchově nezletilých dětí, na druhé straně však může nastat situace, kdy je v nejlepším zájmu dítěte, aby nebylo realizováno právo rodiče na styk s dítětem a aby byl zakázán styk dítěte s jedním z rodičů. V předmětné věci krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že za daného stavu je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, aby se stýkala se stěžovatelem, přičemž tento nejlepší zájem nezletilé má v daném případě vyšší váhu než oprávněný zájem stěžovatele na styk s nezletilou. K tomuto závěru vedl krajský soud vývoj, kterým nezletilá za poslední čtyři roky prošla. Přitom zejména poukázal na to, že od listopadu 2015 po absolvování šesti diagnosticko-terapeutických sezení u psycholožky Mgr. Andrey Morchové se nezletilá bránila setkání se stěžovatelem, kterého považovala za konfliktní osobu. Zmínka o stěžovateli v ní vyvolávala strach. U nezletilé se dokonce objevily suicidní myšlenky (viz zprávy psycholožky Mgr. Morchové).
15. Ústavní soud dále poukazuje na to, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
16. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy v předmětné věci této své povinnosti dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí se přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele a při svém rozhodování přihlédly především k nejlepšímu zájmu nezletilé. Jejich výše uvedené závěry považuje Ústavní soud rovněž za ústavně souladné.
17. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
18. V posuzované věci bylo rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Svými rozhodnutími soudy upravují péči o nezletilou jinak, než stěžovatel požaduje. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obou ve věci jednajících soudů, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů, jak ostatně uvedl i krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu