ECLI:CZ:US:2020:4.US.714.20.1
sp. zn. IV. ÚS 714/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zadkové, zastoupené JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 3398/2019-233 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2019 č. j. 15 Co 144/2019-194, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Dětský domov X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle ní došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v pracovním poměru u vedlejší účastnice (dětského domova) na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2004 na pozici asistentky pedagoga a od roku 2015 jako vychovatelka. Vedlejší účastnice stěžovatelku upozornila dvěma dopisy ze dne 7. 11. 2016, resp. 15. 11. 2017 na porušení povinností vyplývajících pro ni z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, která mohou vést ke skončení jejího pracovního poměru (tzv. vytýkací dopisy), zejména na opakované neprofesionální jednání ke kolegům i dětem a na neoznámení konzumace omamných látek několika dětmi příslušným subjektům. Dopisem ze dne 27. 3. 2018 dala vedlejší účastnice stěžovatelce výpověď pro dvě pochybení. Prvním byl nenahlášení útěku jednoho z dětí dne 18. 3. 2018, přičemž i pozměnila údaje v denním hlášení ohledně této události. Druhým pochybením mělo být soustavné nekvalitní zpracování dokumentace o svěřených dětech.
3. Stěžovatelka podala dne 22. 6. 2018 žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 7. 2. 2019 č. j. 6 C 10/2018-151 zamítl jako nedůvodnou, neboť první pochybení uvedené ve výpovědi samo o sobě posoudil jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, což je platným důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí dané zaměstnavatelem dle §52 odst. 1 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Druhé pochybení prokázáno nebylo.
4. Stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře (dále jen "krajský soud"), ve kterém nesouhlasila s hodnocením prvního pochybení uvedeného ve výpovědi jako závažného porušení jejích povinností. Podle stěžovatelky totiž z výpovědi plyne, že výpovědním důvodem nebylo závažné porušení jedné povinnosti, ale soustavné méně závažné porušování povinností. Okresní soud měl navíc být právním hodnocením důvodu výpovědi vedlejší účastnicí jako zaměstnavatele vázán. Nadto se jiní zaměstnanci dopouštějí stejných pochybení a nejsou za to nijak postihováni, v čemž stěžovatelka spatřuje diskriminační jednání od vedlejší účastnice. Krajský soud rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem v plném rozsahu potvrdil, neboť dle ustálené praxe Nejvyššího soudu v zásadě soud není vázán hodnocením důvodu výpovědi zaměstnavatele. Navíc ze znění výpovědi takové hodnocení ani nevyplývá.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém argumentovala obdobně jako v odvolacím řízení s tím, že se krajský soud jako soud odvolací měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, neboť napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil důvod výpovědi jako závažné porušení jedné povinnosti a měl jej hodnotit jako soustavné méně závažné porušování více povinností, vyplýval-li tento důvod ze samotného znění výpovědi. Dále se podle stěžovatelky soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s její námitkou rozdílného zacházení spočívající v tom, že jiné zaměstnance vedlejší účastnice za obdobná pochybení nijak nepostihovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s aplikací podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Hlavním závěrem napadeného rozsudku krajského soudu je zejména skutečnost, že soud zásadně není vázán právním hodnocením důvodu výpovědi zaměstnavatelem a že z výpovědi adresované stěžovatelce ani nevyplývá, že by se v ní vedlejší účastnice zabývala právním hodnocením vytýkaného pochybení. Takové závěry však nejsou v rozporu s žádným z ústavních principů soudního rozhodování, ani stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ostatně sama stěžovatelka dovozuje neústavnost napadených rozhodnutí pouze na základě rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jsou obecné soudy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny při svém rozhodování povinny mimo jiné svá rozhodnutí řádně odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723), bod 58]. Pro absenci odůvodnění by v konečném důsledku ani nebyla možná žádná kontrola toho, z jakých důvodů soud v konkrétním případě rozhodl uvedeným způsobem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019, bod 15 - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu těmto požadavkům zcela vyhovuje.
12. Co se týče údajného nedostatečného vypořádání se s námitkou stěžovatelky ohledně rozdílného zacházení, Ústavní soud ke shora uvedenému dodává, že právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být vykládáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008). Naopak, závěr soudu o nedůvodnosti některé z námitek je možné dovozovat i z jiných závěrů soudů, resp. celkového hodnocení důkazů. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že není porušením práva na řádný proces, nebudují-li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Ani z těchto požadavků napadená rozhodnutí nevybočují.
13. Nadto se však s námitkami stěžovatelky ohledně údajného rozdílného zacházení explicitně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádal již okresní soud a v odůvodnění napadeného usnesení také Nejvyšší soud. Ani Nejvyšší soud nemohl napadeným usnesením jinak zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. I přes stručnost svého rozhodnutí (předpokládanou §243f odst. 3 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání stěžovatelky není přípustné, a odkázal přitom na několik svých rozhodnutí, vztahujících se k meritu věci projednávané před okresním soudem a krajským soudem.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu