ECLI:CZ:US:2020:4.US.728.20.1
sp. zn. IV. ÚS 728/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Roztoky u Prahy, sídlem nám. 5. května 102, Roztoky, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Ministerstva financí, za účasti Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti účastníka řízení, který nevydal opatření o odstranění pochybností o příslušnosti organizační složky státu hospodařit s majetkem státu podle §9 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku ČR"). Stěžovatelka tvrdí, že účastník řízení tímto postupem porušuje její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a na rovnost účastníků řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a doručených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). V současné době je účastnicí soudního řízení před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud"), jehož předmětem je přezkum rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (dále jen "SPÚ"), podle kterého se stěžovatelce nevydává specifikovaný pozemek pro nesplnění podmínky funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. a), b) zákona o majetkovém vyrovnání. Z nahlédnutí do katastru nemovitostí vyplývá, že k hospodaření se specifikovaným pozemkem je příslušný Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "ÚZSVM").
3. Dne 1. 11. 2019 podala stěžovatelka k účastníkovi řízení podání, kterým se domáhala vydání opatření o odstranění pochybností o příslušnosti organizační složky státu hospodařit s majetkem státu podle §9 odst. 2 zákona o majetku ČR. Požadavek na takový postup odůvodnila tím, že existují pochybnosti o příslušnosti hospodařit se specifikovaným pozemkem, neboť SPÚ i ÚZSVM v soudním řízení před krajským soudem shodně tvrdily, že se jedná o zemědělskou nemovitost ve smyslu §2 odst. b) zákona o majetkovém vyrovnání. Z toho stěžovatelka dovozuje, že se specifikovaným pozemkem, jako s pozemkem zemědělského charakteru, je příslušný hospodařit Pozemkový fond České republiky, resp. SPÚ. Zjednodušeně řečeno má stěžovatelka za to, že zemědělský charakter specifikovaného pozemku jej řadí do zemědělského půdního fondu.
4. Účastník řízení na podání stěžovatelky reagoval přípisem ze dne 3. 12. 2019 č. j. MF-28754/2019/7201-5, ve kterém sdělil, že mezi ÚZSVM a SPÚ není spor o příslušnost hospodařit se specifikovaným pozemkem a opatření nelze vydat. Účastník řízení odkázal na vyjádření ÚZSVM, ve kterém doložil zákonný titul pro příslušnost hospodařit se specifikovaným pozemkem na základě zákona, a na vyjádření SPÚ, podle kterého specifikovaný pozemek nepřešel do jeho správy a ani nenáležel do zemědělského půdního fondu. Na tento přípis reagovala stěžovatelka podáním ze dne 20. 12. 2019, které označila jako rozklad. Bylo-li by podání hodnoceno jako nepřípustné, nechť je hodnoceno jako podnět k vydání opatření proti nečinnosti.
5. Na podání stěžovatelky reagoval účastník řízení přípisem ze dne 9. 1. 2020 č. j. MF-28754/2019/7201-7. V něm odkázal na smysl a účel opatření podle §9 odst. 2 zákona o majetku ČR, jedná-li se o jednostranný akt státu jako suverénního vlastníka, na který není právní nárok, a na zákonné vyloučení použití předpisů o správním řízení a soudního přezkumu. Současně sdělil, že trvá na svém stanovisku, že neexistuje pochybnost o příslušnosti hospodařit se specifikovaným pozemkem a opatření nelze vydat.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje postup, jehož se domáhá, za součást projednání a posouzení svého nároku na vrácení původního majetku jako oprávněné osoby podle zákona o majetkovém vyrovnání, a proto na něj má právní nárok. Upozorňuje, že SPÚ výslovně uznává, že specifikovaný pozemek je zemědělskou nemovitostí podle zákona o majetkovém vyrovnání. Podmínky uspokojení restitučního nároku projednávaného v řízení před krajským soudem závisí na tom, která organizační složka státu je příslušná hospodařit se specifikovaným pozemkem. Je-li s ním příslušný hospodařit SPÚ, odpadá tak podmínka funkční souvislosti podle §7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání. Je-li příslušný ÚZSVM, taková podmínka musí být splněna. Stěžovatelka tak dovozuje svůj právní zájem na odstranění údajných pochybností.
7. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je opožděná.
8. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že pokud zákon stěžovateli neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
9. V nyní posuzované věci stěžovatelka za okamžik rozhodující pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti považuje doručení posledního přípisu účastníka řízení ze dne 9. 1. 2020. S tímto názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Podle §20 odst. 4 zákona o majetku ČR se na vydání opatření, jehož se stěžovatelka domáhá, nepoužijí předpisy o správním řízení a opatření nepodléhají přezkoumání soudem. První přípis účastníka řízení ze dne 3. 12. 2019 tak nelze považovat za správní rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), proti kterému lze podat rozklad, nelze ani uvažovat o eventuálním použití opatření proti nečinnosti podle správního řádu. Pozdější přípis účastníka řízení ze dne 9. 1. 2020, jímž reagoval na podání stěžovatelky, kterým se domáhala přezkumu v řízení o rozkladu, resp. opatření proti nečinnosti, tak nelze hodnotit jako rozhodnutí o procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
10. Za okamžik, kdy se stěžovatelka dozvěděla o údajném zásahu orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených práv, tedy o tom, že účastník řízení nevydá opatření o odstranění pochybností hospodařit se specifikovaným pozemkem, je nutné považovat okamžik doručení prvního přípisu účastníka řízení ze dne 3. 12. 2019. Nutno dodat, že již při doručení prvního přípisu byla stěžovatelka zastoupena advokátem a právní úprava v tomto ohledu nevzbuzuje sebemenší pochybnosti. Je tak zřejmé, že tyto okolnosti musely být stěžovatelce známy.
11. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 3. 2020. Přípis účastníka řízení ze dne 3. 12. 2019 musel být stěžovatelce doručen nejpozději dne 20. 12. 2019, reagovala-li na něj téhož dne podáním. Je tak zřejmé, že ústavní stížnost byla podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty podle zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj