ECLI:CZ:US:2020:4.US.769.20.1
sp. zn. IV. ÚS 769/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1istopadu 2019 č. j. 22 Co 194/2019-129 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. dubna 2019 č. j. 14 C 54/2019-75, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obce Rybníky, sídlem Rybníky 32, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku zakázal stěžovateli jako žalovanému provádět v tomto výroku konkretizovanou stavbu. Ve II. výroku okresní soud uložil stěžovateli povinnost zdržet se obtěžování vedlejší účastnice imisemi v podobě půdních otřesů, prachu, hluku, nečistot způsobených prováděním nelegálních stavebních prací, a ve III. výroku mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil rozsudek okresního soudu v I. výroku, co do zákazu provádět stavbu, protože shledal splnění podmínek podle §1004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro uplatnění tzv. posesorní žaloby na ochranu nemovité věci před nepovolenou stavební činností, jejíž účinky se projevují nepříznivě na nemovitostech sousedních, a zamítl žalobu ohledně povinnosti zdržet obtěžování imisemi s odůvodněním, že když je stavební činnost stěžovatele zakázána, je nadbytečné zakazovat imise, které jsou s touto stavbu spojené. Dále krajský soud rozhodl o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že nebylo prokázáno, že by poškození stavby vedlejší účastnice bylo způsobeno právě jeho stavební činností. Dále má stěžovatel za to, že v řízení není pasivně věcně legitimován, neboť žaloba měla směřovat proti narušiteli držby vedlejší účastnice, nikoliv proti stěžovateli jako vlastníku pozemku, na němž stavba měla probíhat. Konečně žaloba měla být zamítnuta i proto, že stavba již neprobíhá a k dalšímu poškození stavby vedlejší účastnice tedy ani eventuálně nemůže docházet.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - až na výjimku uvedenou níže - přípustná.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatel napadl ústavní stížností, kromě jiného, i II. výrok rozsudku okresního soudu, který byl krajským soudem změněn tak, že v jeho rozsahu se žaloba zamítá, vzhledem k této skutečnosti je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
7. Ústavní soud se poté zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu. K tomu nejprve dodává, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke stěžovatelově námitce, že soud neprokázal příčinnou souvislost mezi stavební činností na jeho pozemku a poškozením objektu vedlejší účastnice, Ústavní soud konstatuje, že okresní soud vycházel mimo jiné ze zprávy stavebního technika. Stěžovatel proti jeho závěrům nic konkrétního v ústavní stížnosti neuvádí a Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění jeho odborného závěru.
9. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že je jen "vlastníkem pozemku", a nikoliv stavebníkem, a tedy ani rušitelem držby vedlejší účastnice, pak již obecné soudy vysvětlily, že tato argumentace stěžovatele je účelová a není pochyb o tom, že stavba probíhá (respektive probíhala) ve prospěch a s vědomím stěžovatele. Ostatně ani v ústavní stížnosti se stěžovatel nepokouší vysvětlit, proč by jinak dopustil, aby někdo stavbu na jeho pozemku a proti jeho vůli realizoval, navíc v situaci, kdy to vyvolává nesouhlas nejen vedlejší účastnice, ale i dalších osob, jak je v napadených rozhodnutích popsáno.
10. Ústavní soud shledal, že v napadených rozhodnutích je dostatečně objasněno, proč se obecné soudy nespokojily s tvrzením stěžovatele doloženým fotografiemi, že stavba je dokončena a k dalšímu obtěžování okolí již nebude docházet. Jednak stěžovatel nevysvětlil, jak může vědět, že ve stavbě nebude pokračováno, když s ní podle svého tvrzení vlastně nemá nic společného, jednak soudy popsaly skutečný záměr stěžovatele rozšířit jeho skladovací prostory. Proto bylo možno učinit závěr, že stavba v průběhu řízení před obecnými soudy ještě nebyla dokončena.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovateli zaručené ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení krajského soudu a I. a III. výroku rozsudku okresního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a v části směřující proti II. výroku rozsudku okresního soudu jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu