ECLI:CZ:US:2020:4.US.842.20.1
sp. zn. IV. ÚS 842/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Oleksandry Tiuriny, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. ledna 2020 č. j. MV-175186-4/SO-2019, a o návrhu s ní spojeného na zrušení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve slovech "organizované veřejnou vysokou školou," za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného aktu
1. Stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") brojí proti v záhlaví označenému aktu, neboť jím mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud zakázal účastnici řízení pokračovat v porušování uvedených práv a přikázal ji obnovit stav před vydáním napadeného aktu. Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení části §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), ve slovech "organizované veřejnou vysokou školou," a navrhuje přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka požádala účastnici řízení o posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza Ministerstvem vnitra. Stěžovatelka podala původní žádost za účelem "jiné/ostatní," přičemž jako doklad o účelu pobytu doložila potvrzení obchodní společnosti Pražské vzdělávací středisko - jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, s. r. o., sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město (dále jen "PVS"). Z něj vyplývá, že je přihlášena k absolvování intenzivního kurzu jazykové a odborné přípravy ke studiu na vysoké škole v České republice, konkrétně ke studiu bakalářského studijního programu v oboru Kybernetika a robotika na Českém vysokém učení technickém v Praze. Předpokládaná doba trvání kurzu PVS byla od 12. 9. 2019 do 29. 2. 2020.
3. Účastnice řízení v napadeném aktu dospěla k závěru, že je stále dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza za účelem "jiné/ostatní" podle §56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, shledala-li, že vzhledem k administrativním lhůtám stěžovatelka již nemůže v požadovaném termínu přicestovat a v předpokládané době (sub 2.) studium zahájit. Podle vedlejší účastnice z podkladů doloženým k žádosti o udělení dlouhodobého víza jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka žádá o udělení dlouhodobého víza pouze do 29. 2. 2020, tj. pouze na dobu nutnou k přicestování a absolvování prvního pololetí kurzu vymezeného v předloženém dokladu o účelu pobytu vystaveném PVS. Stěžovatelka tak nemůže plnit jí uvedený účel pobytu, kterým je studijní aktivita v době do 29. 2. 2020.
4. Účastnice řízení dále uvádí, že na základě její výzvy ze dne 5. 11. 2019 č. j. MV-132676-4/SO-2019 jí PVS dne 11. 11. 2019 poskytla seznamy studentů, kteří v dané době uskutečnili předmětné studium v prezenční formě na základě krátkodobého víza a studentů, kteří absolvovali dálkovou náhradní přípravu. PVS uvedené podání doplnila dne 25. 11. 2019 poskytnutím nového seznamu osob absolvujících dálkovou náhradní přípravu, a dále dne 29. 11. 2019 zcela nového seznamu studentů, kteří mají absolvovat kurz pořádaný do 31. 8. 2020. Vzhledem k zásadním rozporům mezi doloženými seznamy, obsahují-li různá jména bez uvedení důvodu jejich zařazení na seznam či naopak vypuštění z předchozího seznamu, má vedlejší účastnice důvodné pochybnosti o jejich výpovědní hodnotě a nemůže k nim bez dalšího přihlížet za účelem učinění jednoznačných skutkových zjištění.
5. Účastnice řízení nevyhověla ani návrhu na změnu žádosti o dlouhodobé vízum (na dobu do 31. 8. 2020), neboť dospěla-li k závěru o existenci důvodu pro neudělení dlouhodobého víza, nebylo možné vyhovět ani uvedenému návrhu. S ohledem na nemožnost realizace účelu pobytu se účastnice řízení dále nezabývala dalšími námitkami stěžovatelky v žádosti, neboť ani ty nemohly zvrátit nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména brojí proti neodůvodněné diskriminaci zájemců o studium ze zemí mimo Evropskou unii, které se fakticky dopouští migrační úřady České republiky použitím §64 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Účastnice řízení žádost o vízum stěžovatelky zamítla s odůvodněním, že nové posuzování žádostí o vízum trvalo tak dlouho, že odpadl důvod pro jeho udělení. Příčinou této absurdní a pro stěžovatelku nepochopitelné situace je postup Ministerstva vnitra za použití §64 písm. b) zákona o pobytu cizinců a snahy odradit ji od kurzu organizovaného PVS a "nasměrovat" ji namísto toho na konkurenční kurzy navenek organizované veřejnými vysokými školami. Postupem Ministerstva vnitra a následně účastnice řízení se stěžovatelce ve svém důsledku uzavřela možnost studovat zvolený kurz. A to přesto, že i podle účastnice řízení v době podání žádosti stěžovatelky (tj. v létě 2019) neexistoval Ministerstvem vnitra tvrzený důvod bránící v udělení víza. Proto postup účastnice řízení - neudělení víza pro odpadnutí důvodu pro jeho udělení - prakticky znemožnil stěžovatelce absolvování kurzu jazykové a odborné přípravy organizovaného PVS, který si stěžovatelka sama zvolila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byl vydán akt napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které nepodléhá přezkumu správních soudů; proti napadenému aktu se nelze bránit ani žalobou proti nečinnosti správního orgánu. Nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza vylučuje ze soudního přezkumu §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž soulad uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem stvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 [(N 86/65 SbNU 161; č. 234/2012 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Neexistuje-li na udělení víza právní nárok, není dán ani důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. K tomu je třeba dodat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 5 Ans 5/2011-221 sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní rozhodnutí o jeho neudělení, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tak neměla další procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí (v projednávané věci) správních orgánů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, nebylo-li by řízení jako celek spravedlivé, byla-li v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo byl-li by napadený akt nepřezkoumatelný, resp. postrádal řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
11. Předně je třeba uvést, že stěžovatelka namítá zásah do jejích ústavně zaručených práv (viz sub 1.), jichž se podle čl. 41 Listiny mohou účastníci řízení domáhat toliko v mezích zákona a která Ústavní soud podrobuje toliko omezenému přezkumu z hlediska intenzity jejich zásahu. Takovou však Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal.
12. Zákonným důvodem pro neudělení dlouhodobého víza byla skutečnost, že jeho účel by již nemohl být naplněn. Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelkou o délce řízení správních orgánů jako o jedné z možných příčin neudělení víza, stěžovatelčiny klíčové námitky míří proti chybnému posouzení účelu studia v jazykové škole, přičemž tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
13. K tomu lze v obecné rovině dodat, že je záležitostí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [srov. např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591) nebo nález ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709; č. 47/2009 Sb.)]. Otázka rozhodování o udělování víz správními orgány je spíše politické povahy, o čemž svědčí i její vynětí z přezkumu správními soudy.
14. Pro ústavněprávní přezkum se však jeví podstatným, že problematikou rozhodování o neudělení víza, případně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. V již uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (viz sub 8.) uvedl, že na udělení víza není právní nárok, a tudíž neexistuje ani subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území České republiky (vyjma občanů členských států Evropské unie). Proto rozhodnutím o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, což odůvodňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takového návrhu.
15. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že účastnice řízení v tomto řízení o nenárokovém požadavku postupovala v mezích své kompetence a její sdělení bylo dostatečně odůvodněno.
16. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek v rozhodné části shoduje s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 163/20, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 163/20 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Obdobně Ústavní soud rozhodl v usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 228/20. V nyní posuzovaném případě nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od závěru v uvedených usneseních, pročež na ně v podrobnostech odkazuje.
17. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak odmítl i návrh s ní spojený, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
18. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu