ECLI:CZ:US:2020:4.US.910.20.1
sp. zn. IV. ÚS 910/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem, sídlem U Mlékárny 290/2, Mariánské Lázně, proti výrokům I. a), I. b) a I. c) bb) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2019 č. j. 13 Co 254/2019-221 a výrokům V. a VI. rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 20. května 2019 č. j. 0 P 45/2019-128, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé L. D., 2) nezletilé K. D. a 3) P. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2019 č. j. 0 P 45/2019-128 byla nezletilá druhá vedlejší účastnice svěřena do péče třetího vedlejšího účastníka jako otce (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že stěžovatelka jako matka je povinna přispívat počínaje dnem 1. 6. 2019 na výživu nezletilé druhé vedlejší účastnice částku 2 200 Kč měsíčně, splatnou předem vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám třetího vedlejšího účastníka (výrok II.). Nezletilá první vedlejší účastnice byla ponechána v péči stěžovatelky (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto, že třetí vedlejší účastník je povinen přispívat počínaje dnem 1. 6. 2019 na výživu nezletilé první vedlejší účastnice částku 3 800 Kč měsíčně, splatnou předem vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám stěžovatelky (výrok IV.). Místem bydliště nezletilé první vedlejší účastnice bylo určeno i nadále město M. (výrok V.). Dále bylo určeno, že nezletilá první vedlejší účastnice bude nadále vykonávat povinnou školní docházku na 7. Základní škole X (výrok VI.). Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 9. 2. 2017 č. j. 21 Nc 3699/2016-43 (výrok VII.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VIII.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba rodiče odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. 13 Co 254/2019-221 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., VI. a VII. potvrzen [výrok I. a)]; ve výroku V. byl rozsudek potvrzen v tomto správném znění: určuje se, že místem bydliště nezletilé první vedlejší účastnice je Statutární město M. [výrok I. b)]; ve výrocích II., III. a IV. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilé druhé vedlejší účastnice částkou 2 200 Kč měsíčně s účinností od právní moci tohoto rozsudku, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám třetího vedlejšího účastníka [výrok I. c) aa)]. Nezletilá první vedlejší účastnice byla od právní moci tohoto rozsudku, s výjimkou měsíců července a srpna a vánočních svátků svěřena v každém lichém týdnu kalendářního roku do péče stěžovatelky a v každém sudém týdnu kalendářního roku do péče třetího vedlejšího účastníka. Dále byl upraven styk nezletilé první vedlejší účastnice s oběma rodiči v době července a srpna [výrok I. c) bb)] a vánočních svátků [výrok I. c) dd)]. Třetímu vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé první vedlejší účastnice částkou 1 500 Kč měsíčně s účinností od právní moci tohoto rozsudku, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám stěžovatelky [výrok I. c) ee)]. Stěžovatelce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé první vedlejší účastnice částkou 1 000 Kč měsíčně s účinností od právní moci tohoto rozsudku, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám třetího vedlejšího účastníka [výrok I. c) ff)]. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v posuzované věci nebyly za účelem zjištění nejlepšího zájmu nezletilých shromážděny všechny potřebné důkazy, soudy nenařídily provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z oboru klinická psychologie a dětská klinická psychologie, k posouzení situace v rodině, posouzení osobností rodičů, jejích výchovných stylů a jejich osobnostních dispozic pro péči o obě nezletilé vedlejší účastnice. I když soudy obou stupňů správně zjišťovaly názory obou nezletilých vedlejších účastnic na budoucí uspořádání péče o ně a každou z nich i osobně vyslechly, nezjišťovaly, zda tyto názory jsou autentické a do jaké míry ovlivněné celkovou situací v rodině a případně jedním či oběma rodiči. Tato potřeba je naléhavá zejména u nezletilé druhé vedlejší účastnice, která v průběhu času své stanovisko změnila. Stěžovatelka má dále za to, že soudy obou stupňů si měly vyžádat z úřední povinnosti zprávu o zdravotním stavu nezletilé první vedlejší účastnice z Fakultní nemocnice v Praze - Motole, z níž by vyplynula podoba nutné péče o nezletilou první vedlejší účastnici, zejména to, jak často je třeba jí zavádět klystýr, či případně provádět jiná režimová opatření. Okresní soud si dále měl vyžádat k důkazu odborné vyjádření ke vhodnosti lázeňské léčby a života v lázeňském prostředí nezletilé první vedlejší účastnice s ohledem na její diagnózu a dále odborné vyjádření týkající se otázky vhodnosti a přínosnosti třídy o menším počtu žáků v L. pro nezletilou, když tato je osobou se zvláštními vzdělávacími potřebami, jak vyplynulo z dokazování. Stěžovatelka dovozuje, že soudy při svém rozhodování nepřihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilých vedlejších účastnic a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
9. Vytýká-li stěžovatelka soudům, že neprovedly v ústavní stížnosti uvedené důkazy a v důsledku toho namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
10. V posuzované věci vyšel okresní soud mimo jiné z výpovědi obou rodičů i obou nezletilých vedlejších účastnic, z potvrzení o příjmech stěžovatelky i třetího vedlejšího účastníka a ze zprávy opatrovníka obou nezletilých. Krajský soud převzal skutková zjištění učiněná okresním soudem a tato skutková zjištění dále doplnil o aktuální údaje; doplnění provedl zejména ze zprávy opatrovníka ze dne 2. 10. 2019, z listin ohledně zdravotního stavu nezletilé první vedlejší účastnice a jejích vzdělávacích potřeb, jakož i z výpovědí rodičů a samotných nezletilých. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem ohledně svěření nezletilé druhé vedlejší účastnice do výlučné péče třetího vedlejšího účastníka a výše výživného pro její osobu i s rozhodnutím týkajícího se určení bydliště a školy nezletilé první vedlejší účastnice. Naopak se krajský soud neztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o péči a výživě nezletilé první vedlejší účastnice. Krajský soud u nezletilé první vedlejší účastnice pečlivě zvažoval její situaci i z pohledu jejích zdravotních problémů a školních výsledků. Přitom dospěl k závěru, že nezletilá má určité výukové potřeby, ale žádné důvody (důkazy), které by vedly k závěru, že by bylo vhodnější pro její osobu školní prostředí v L., zjištěny nebyly. Své závěry přitom krajský soud pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodnil a Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho závěrů zasahovat, když jim nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
11. Ústavní soud poukazuje na to, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy v předmětné věci této své povinnosti dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí se přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky a při svém rozhodování přihlédly především k nejlepšímu zájmu obou nezletilých. Jejich výše uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
12. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu částečně změnil. Stěžovatelka se však se závěry soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
13. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům obou nezletilých. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
14. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu