ECLI:CZ:US:2020:4.US.970.20.1
sp. zn. IV. ÚS 970/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č. Č., zastoupeného JUDr. Janem Diblíkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1edna 2020 č. j. 21 Co 283/2019-2185, 21 Co 284/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a I. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu rodiny a rodinného a soukromého života podle čl. 32 Listiny a podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a že došlo k porušení Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2019 č. j. 25 Nc 374/2013-1969 svěřil dvě nezletilé děti po dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů, stěžovatele a vedlejší účastnice, do péče matky, stěžovateli stanovil vyživovací povinnost k oběma dětem a rozhodl o dlužném výživném, upravil styk stěžovatele s dětmi, když nad jejich výchovou stanovil dohled. Dále soud rozhodl o pokutách matce za eventuálně nerealizované styky dětí se stěžovatelem a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Napadené rozhodnutí změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem jen ve výrocích o výživném a o dlužném výživném. Dále odmítl odvolání stěžovatele do výroku o eventuálním ukládání pokut vedlejší účastnici, neboť mu tím nevznikla žádná újma, a odmítl stěžovatelovo odvolání do usnesení o znalečném a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stížnostní argumentace stěžovatele neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel namítá, že řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, trvalo neúměrně dlouhou dobu (šest a půl roku), napadené rozhodnutí městského soudu pak jen dává podle stěžovatele matkám návod, jak vyloučit otce z péče o děti (přičemž stěžovatel tento "návod" v ústavní stížnosti podrobně popisuje). Poté stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, jak se matka s dětmi svévolně přestěhovala z P. do Š., soudy i orgány sociálněprávní ochrany dětí (když jich v dané věci působilo hned několik) matce nadržují. Soudy sice podle stěžovatele vyšly z přání dětí, děti ale své přání vyjadřovaly vždy minimálně pod nepřímým dohledem matky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - až na výjimku uvedenou sub 6. - přípustná.
6. Napadá-li stěžovatel i tu část rozsudku městského soudu, kterou bylo jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu odmítnuto, neboť stěžovatele se odvoláním napadený výrok o ukládání pokut vedlejší účastníci netýkal, je v tomto rozsahu ústavní stížnost z obdobných důvodů nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je - v přípustné části - zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. V posuzované věci je přitom podle Ústavního soudu významné (což stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje), že vztahy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí jsou tak vyhrocené, že jejich syn musel být ošetřen na psychiatrii, a jak bylo uvedeno shora, nad výchovou dětí byl obvodním soudem stanoven dohled. Stěžovateli byl přesto s dětmi upraven široký styk jak pro běžné dny, tak pro dny sváteční a prázdninové s tím, že v případě bránění styku mezi dětmi a stěžovatelem matkou, budou matce ukládány pokuty. Stěžovateli je tedy podle Ústavního soudu umožněno mít na děti patřičný výchovný vliv a bude jen na něm, jak jej využije.
10. Obecné soudy v rozhodnutích důvodně zmínily, že pro děti účastníků nemohou zajistit šťastné dětství, to musí zajistit sami rodiče. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, je ale spíše zřejmé, že rodiče věnují energii vzájemnému soupeření mezi sebou, když sám stěžovatel v ústavní stížnosti v reakci na odůvodnění městského soudu, zda se stěžovatel podílel na neúměrně délce řízení, sám uvádí, že během něho podal soudu asi 60 různých návrhů.
11. Aniž by Ústavní soud vedl se stěžovatelem polemiku o tom, zda tyto návrhy mohly nebo nemohly rozhodnutí ve věci samé (jak o ní bylo nakonec rozhodnuto výroky nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí) oddálit či nikoliv (přestože podle stěžovatele se soud jeho návrhům prý musel věnovat maximálně 10 minut času), je podle Ústavního soudu zřejmé, že tyto návrhy vůbec nepřispěly k uklidnění vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Jak přitom bylo uvedeno výše, soudy daly stěžovateli prostor, aby na děti mohl výchovně působit, a Ústavní soud nemá důvod na jejich rozhodnutí cokoliv měnit.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost v přípustné části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřípustnou část ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu