ECLI:CZ:US:2020:4.US.991.20.1
sp. zn. IV. ÚS 991/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PRVNÍ ČESKÉ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a. s., sídlem Plzeňská 1270/97, Praha 5 - Košíře, zastoupené Mgr. Václavem Stejskalem, advokátem, sídlem Zahradnická 38, Blatná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 1644/2019-870, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 20 Co 289/2018-837 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. března 2018 č. j. 25 C 344/2009-781, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její základní práva zaručené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice požadovala z titulu bezdůvodného obohacení [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "dřívější občanský zákoník"), a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník")], po stěžovatelce náhradu za užívání jí vlastněných pozemků stěžovatelkou v letech 2006 až 2014.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 25 C 344/2009-781 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 530 522 Kč se specifikovaným příslušenstvím, dále v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 410 744,83 Kč a zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení na straně účastníků i státu. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelka sporné nemovitosti skutečně užívá, neboť je vlastníkem staveb, které se na nich nacházejí a tvoří rekreační areál. Poměry předchozích vlastníků dotčených objektů nepokládal z hlediska předmětného sporu za podstatné, podotkl však, že hospodářská smlouva z května 1987 uzavřená s právním předchůdcem stěžovatelky jí titul k užívání pozemků nezakládá. Bezdůvodné obohacení poměřoval částkou obvyklého nájemného zjištěnou na základě znaleckých posudků. Shledal, že pouhou údržbou pozemků nemohlo dojít ke zvýšení jejich hodnoty a že nárok stěžovatelky na náhradu není dán ani podle §458 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku, jednak proto, že toto právo obohaceného vzniká až při vydání předmětu obohacení, k němuž dosud nedošlo, a jednak proto, že mezi nutné náklady ve smyslu citovaného ustanovení nelze řadit náklady na údržbu trávníku, kterou stěžovatelka provádí bez souhlasu vlastníka v zájmu své vlastní podnikatelské činnosti. Kompenzační námitka stěžovatelky tudíž podle jeho názoru nepřivodila ani částečný zánik pohledávky uplatněné žalobou.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 20 Co 289/2018-837 odvolání stěžovatelky odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace v rozsahu, v němž směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku obvodního soudu, dále zmíněné rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé k odvolání stěžovatelky potvrdil, v zamítavém výroku je potvrdil ohledně částky 56 495 Kč s příslušenstvím (v tomto rozsahu ho zpochybnila vedlejší účastnice), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky prvoinstanční rozsudek změnil, ve výroku o nákladech státu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními úvahami obvodního soudu s tím, že stěžovatelkou rozporovaný rozsah užívání pozemků je zřejmý ze znaleckého posudku vypracovaného na základě místního šetření znaleckého ústavu a zahrnuje nejen pozemky přímo zastavěné či užívané jako sportoviště, ale také pozemky zajišťující zásobování areálu vodou a další obslužné činnosti. Dodal, že v tomto směru není rozhodné, zda sporné pozemky jsou či nejsou ohraničeny. Závěry znalců, na jejichž základě obvodní soud provedl kvantifikaci bezdůvodného obohacení, shledal objektivními a podloženými, a za správný označil i závěr obvodního soudu ohledně kompenzační námitky stěžovatelky.
5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2020 č. j. 28 Cdo 1644/2019-870 odmítl a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Shledal, že dovolání nebylo přípustné, neboť ve své podstatě směřovalo výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním (dovolací argumentace stěžovatelky se týkala rozsahu a užívání sporných nemovitostí), což přípustnost dovolání nezakládá. Podotkl, že napadený rozsudek je konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se umístěním nemovitých staveb na pozemcích vždy obohacuje jejich vlastník, který je rovněž zásadně pokládán za uživatele pozemků, jež nejsou bezprostředně zastavěny, ale s dotčenými stavbami tvoří jeden funkční celek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5808/2017 či ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). K tvrzení stěžovatelky, že právo užívat pozemky vedlejší účastnice na ni přešlo hospodářskou smlouvou uzavřenou roku 1987, Nejvyšší soud připomněl, že právo trvalého užívání národního majetku ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, bylo svázáno s osobou, které bylo založeno, a nepřecházelo na její právní nástupce ani sukcesí singulární, ani sukcesí univerzální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 23 Cdo 633/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 26 Cdo 5756/2017, aj.), proto závěr městského soudu o absenci právního důvodu pro nabytí sporného majetkového prospěchu stěžovatelkou označil za souladným s judikaturou. Ohledně námitky nesprávné aplikace §458 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku přisvědčil Nejvyšší soud soudům nižších stupňů, že vznik práva ve smyslu tohoto ustanovení je vázán na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, na nějž byly sporné náklady vynaloženy, k čemuž nedošlo. Konečně žádný rozpor s ustálenou judikaturou podle něj nevyplývá ani ze způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyřešily otázku vzniku bezdůvodného obohacení vynaložením investic na sporné pozemky, když jediná konkretizovaná pohledávka, kterou stěžovatelka uplatnila k zápočtu, se týkala údržby trávníků v předmětném areálu (nikoli případných dalších úprav sporných nemovitostí). Ztotožnil se proto se závěrem obecných soudů, že tento typ údržby povrchu pozemků nepřivodil vznik obohacení stěžovatelky, neboť dlouhodobě nezvýšil hodnotu jejího majetku a byl prováděn v jejím vlastním zájmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně podrobně popisuje skutkový stav věci, shrnuje průběh řízení a dále namítá, že zásadně nesouhlasí s tím, jakým způsobem se příslušné soudy vypořádaly s uplatněnou kompenzační námitkou spočívající v tom, že dlouhodobě prováděla na předmětných pozemcích udržovací práce. Je přesvědčena, že práce a výdaje, jež uplatnila v rámci kompenzační námitky, jsou nutnými náklady, neboť byly prováděny za účelem uchování a údržby věcí v řádném stavu, jinak by došlo k jejich poškození. Podle jejího názoru nebyly-li by předmětné pozemky udržovány, vedlo by to jednak k poškození budov na nich stojících, ale rovněž i k tomu, že by tyto pozemky nebylo možné nijak užívat. Navíc tvrdí, že jí vynaložené investice zvýšily hodnotu daných pozemků, s čímž se obecné soudy nevypořádaly.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá úsudek obecných soudů ohledně rozsahu užívání pozemků, které užívala, a uvádí, že přesný rozsah pozemků, jež měla užívat, není znám. Tvrdit a prokazovat rozsah užívání majetku měla podle ní vedlejší účastnice, která toto své břemeno neunesla. Za nesprávný považuje rovněž závěr městského soudu týkající se nákladů řízení. Má za to, že městský soud řádně neodůvodnil aplikaci §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), a nijak nepřihlédl k tomu, že požadovaná výše bezdůvodného obohacení je nepřiměřeně vysoká a k jakému účelu jsou předmětné pozemky užívány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska spravedlivého (sc. řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde citovaná].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález sp. zn. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud (a předtím též městský soud a obvodní soud) se řádně vypořádal se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnil, proč stěžovatelce nelze dát za pravdu.
13. Stěžovatelka se námitkami vznesenými v ústavní stížnosti domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. Opakuje přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již dostatečně a odpovídajícím způsobem zabývaly, ať už jde kompenzační námitku stěžovatelky, která podle závěrů soudů nepřivodila ani částečný zánik pohledávky uplatněné žalobou (viz body 3. a 5. shora), o stěžovatelkou rozporovaný rozsah užívání pozemků, který je podle závěrů soudů zřejmý ze znaleckého posudku vypracovaného na základě místního šetření znaleckého ústavu (viz body 3. a 4. shora) či o námitku neodůvodněné aplikace §142 odst. 3 občanského soudního řádu, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí vycházelo ze závěrů znaleckého posudku, tudíž byla aplikace zmíněného ustanovení na místě. Stěžovatelka tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá její důvodnost a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Ústavní soud proto uzavřel, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. S ohledem výše uvedené důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu