ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.100.20.8
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, o návrhu JUDr. Tomáše Nielsena, advokáta se sídlem Kozí 916/5, Praha 1, na přistoupení vedlejšího účastníka do řízení o ústavní stížnosti, takto:
JUDr. Tomáši Nielsenovi se nepřiznává postavení vedlejšího účastníka řízení.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".
2. Podáním ze dne 2. 11. 2020 JUDr. Tomáš Nielsen požádal o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení v řízení o této ústavní stížnosti. Svůj právní zájem odůvodnil tím, že vydávaná mimořádná opatření trpí zásadními vadami, neboť nejsou řádně odůvodňována a vedla k paralýze soudního systému. Úkolem advokáta je přitom realizovat právo na soudní ochranu, zejména práva na právní pomoc. Proto se JUDr. Nielsen plně ztotožňuje s ústavní stížností stěžovatele Pavla P. a odůvodňuje, v čem spatřuje protiústavnost postupu dotčených státních orgánů.
3. Ústavní soud neshledal pro vyhovění návrhu důvod. Podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Ustanovení §76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu určuje, že vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a podle ustanovení §76 odst. 3 cit. zákona může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení.
4. Navrhovatel naplnění podmínky "právního zájmu na výsledku řízení" ve své žádosti odůvodnil v podstatě jen tím, že se ztotožňuje s argumentací Pavla P., kterou uplatnil v ústavní stížnosti. Z toho je ale patrno, že "výsledek řízení" v nyní posuzované věci nemá pro navrhovatele konkrétní význam. Argumentace JUDr. Nielsena je totiž zcela obecná, představuje prosté vyjádření nesouhlasu s prováděnými opatřeními bez jakékoliv konkretizace, v čem např. spočívá údajná paralýza soudního systému. Ustanovení §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, aby ve svém důsledku umožňovalo přiznat vedlejší účastenství v řízení o ústavních stížnostech brojících proti jinému zásahu státních orgánů všem fyzickým a právnickým osobám, které jen tvrdí nesouhlas s určitými akty exekutivy.
5. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal právní zájem na výsledku řízení, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní a přímé dopady do jeho práv (právních poměrů). Za těchto okolností dále věcně nezkoumal opodstatněnost námitek, které zpochybňují opodstatněnost a vhodnost zavedených opatření.
6. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §76 odst. 3 ve spojení s ustanovením §54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Pavel Rychetský v. r.
předseda soudu