ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.105.20.2
sp. zn. Pl. ÚS 105/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Pavlem P., advokátem, proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. září 2020 č. 957, o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády České republiky ze dne 21. října 2020 č. 1078, o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 26. října 2020 č. 1102, o přijetí krizového opatření, usnesení vlády České republiky ze dne 30. října 2020 č. 1108, o prodloužení nouzového stavu, a usnesení vlády České republiky ze dne 30. října 2020 č. 1113, o přijetí krizového opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností ze dne 21. 10. 2020 proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu 30 dnů, a dále zejména proti usnesení vlády České republiky ze dne 21. 10. 2020 č. 1078, o přijetí krizového opatření (č. 424/2020 Sb.), zde konkrétně o zákazu volného pohybu osob na území celé České republiky (s několika omezenými výjimkami), o omezení svobody pohybu na veřejně přístupných místech a o omezení práva pokojně se shromažďovat. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ochrany základních práv zaručených čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V doplnění návrhu ze dne 27. 10. 2020 stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti o další usnesení vlády České republiky, a to ze dne 26. 10. 2020 č. 1102, o přijetí krizového opatření (č. 431/2020 Sb.), jímž bylo současně v bodě VII zrušeno usnesení vlády č. 1078. V doplnění návrhu ze dne 3. 11. 2020 pak stěžovatelka rozšířila petit ústavní stížnosti o další dvě usnesení, a to usnesení vlády České republiky č. 1108 ze dne 30. 10. 2020, o prodloužení nouzového stavu (č. 439/2020 Sb.) a usnesení vlády České republiky ze dne 30. 10. 2020 č. 1113, o přijetí krizového opatření (č. 444/2020 Sb.).
3. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako Sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.
4. Stran náležitostí podání Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Bylo však nutné posoudit otázku, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání návrhu.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené akty jsou opatřeními obecné povahy. Podle jejího názoru sice Ústavní soud již judikoval opak, jeho rozhodování z letošního roku je však nejednotné a nekonzistentní. Tento její názor musí Ústavní soud odmítnout a uvést následující.
6. V případě usnesení vlády o přijetí krizového opatření se jedná o právní předpis sui generis. K podání ústavní stížnosti požadující jeho zrušení, bez předchozí aplikace konkrétně vůči stěžovatelce, proto stěžovatelka není oprávněna [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], jak již bylo vyloženo v usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a zejména v usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20 (body 15 až 17). Jedinou možnost, jak tu může stěžovatelka oprávněně podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části, představuje postup podle §74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka by tedy musela podat (akcesorický) návrh na zrušení právního předpisu spolu s ústavní stížností, přičemž by uplatněním tohoto právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení musela nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takový procesní stav však ve věci stěžovatelky zjevně nenastal a netvrdí to ani stěžovatelka samotná.
7. Ohledně usnesení vlády, kterým byl vyhlášen (či prodloužen) nouzový stav, konstatuje Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, že se jedná o ad hoc rozhodnutí, které nemá právně normativní obsah (bod 25), představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27).
8. Ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" (k tomu blíže, včetně citace zahraničního pramene, usnesení pléna ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 99/20, bod 10; závěry citovaného usnesení Ústavní soud nyní následuje). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná actionem popularis [viz usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat akty zákonodárné a výkonné moci v rámci zmocnění daných Ústavou a provedených zákonem o Ústavním soudu. Z pohledu stěžovatelky by tedy přicházel ve vzniklé situaci v úvahu, za předpokladu splnění zákonných podmínek, postup podle §74 zákona o Ústavním soudu, jak již vyloženo výše (bod 7).
9. Podmínky individuálnosti, aktuálnosti a bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených stěžovatele je nutno v souvislosti s napadenými akty vlády interpretovat tak, že se vládními usneseními - a v plné míře to platí zejména o vyhlášení či prodloužení nouzového stavu - otevírá prostor, aby byla za daného stavu vydávána další, tentokrát již konkrétní opatření exekutivních orgánů. I v tomto směru pokračuje Ústavní soud v rozhodovací linii nastavené již citovaným usnesením sp. zn. Pl. ÚS 99/20. V nyní posuzovaném návrhu však stěžovatelka neakcentuje individuální dopady napadených vládních aktů. Podstata její argumentace spočívá v obecné kritice chaotičnosti prováděných opatření, nedostatečné kontroly vlády Poslaneckou sněmovnou, v jiném názoru na rizika nemoci COVID-19 a na tvrzení, že nebylo postupováno podle pandemického plánu; napadená opatření nebyla založena na doporučeních odborníků a porušila tak její právo na život v demokratickém státě.
10. Stěžovatelka tedy není aktivně legitimována k podání předmětného návrhu, což představuje podstatnou vadu návrhu z hlediska oprávněnosti jej podat ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka rozsáhle kritizuje ve svém podání, takřka okamžitě po vydání příslušných správních aktů, v obecné rovině potencialitu zásahů exekutivy do života občanů. Jde jí o polemiku s postupy výkonného orgánu a výrazné vyslovení občanského postoje.
11. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že předmět její ústavní stížnosti má zásadní přesah nad rámec jejich vlastních zájmů, neboť namítané zásahy do jejích práv se dotýkají všech osob na území České republiky. Poukazuje na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti (i bez splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků ochrany práva podle odst. 1 téhož ustanovení), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo). Stěžovatelka si je vědoma usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 8/20, kde Ústavní soud dovodil povinnost stěžovatele prokázat přesah svých individuálních zájmů. Proto zveřejnila text této ústavní stížnosti a vyzvala občany České republiky, aby dali soudcům Ústavního soudu najevo, že jí kritizované zásahy do základních práv se jich také dotýkají.
12. Takto dokumentovaný záměr přesahu vlastních zájmů však nemůže zhojit nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky při dané formulaci jejího návrhu. Ústavní soud neopomíjí občanské postoje, jež byly skrze postup zpřístupněný stěžovatelkou vysloveny. Bylo mu doručeno několik desítek vyjádření, v nichž je návrh stěžovatelky podpořen. V případě, že by návrh byl meritorně projednáván, přicházelo by v úvahu, za použití diskrece Ústavním soudem, fakultativní přiznání statusu vedlejšího účastníka (§76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takový úmysl se však nyní z tvrzení stěžovatelky nepodává a totéž platí o eventualitě postavení amici curiae.
13. K aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nutno obecně připomenout, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 interpretován v relaci k tvrzením, směřujícím proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví. V této souvislosti bylo Ústavním soudem konstatováno (body 57 až 65 citovaného usnesení), že nebyly naplněny předpoklady pro uplatnění výjimky z přípustnosti návrhu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Za této situace Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu