ECLI:CZ:US:2021:1.US.1003.21.1
sp. zn. I. ÚS 1003/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Radka Vopelky, zastoupeného JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jablonského 640/2, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 35 UL 5/2021-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V rozhodčím řízení vedeném Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "RSHK") je stěžovatel účastníkem rozhodčího řízení o zaplacení částky 140 570 412, 32 Kč, a to v pozici žalovaného. Stěžovatel je přesvědčen, že RSHK je vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětného sporu dle §8 odst. 1 zákona č. 216/1994 o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "RozŘ"), neboť je zde důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, a to se zřetelem na poměr RSHK k právnímu zástupci stěžovatele. RSHK se námitkou podjatosti sice zabýval, avšak zamítl ji. Z toho důvodu podal stěžovatel v souladu s ustanovením §12 odst. 2 RozŘ návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na vyloučení RSHK z dalšího rozhodování ve věci. Toto řízení je vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 164/2020.
Vzhledem k tomu, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 je podle stěžovatele zatíženo průtahy a hrozí nebezpečí z prodlení, domáhal se tento návrhem ze dne 11. 2. 2011 u Městského soudu v Praze určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel navrhoval, aby Městský soud v Praze určil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 lhůtu k provedení procesního úkonu spočívajícího v nařízení jednání ve věci samé dle ustanovení §115 o. s. ř. Městský soud následně rozhodl tak, že návrh na určení lhůty se zamítá, protože ve věci již bylo nařízeno ústní jednání. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasil a rozhodnutí městského soudu napadl předmětnou ústavní stížností.
Stěžovatel je toho názoru, že nemá žádné další právní prostředky, jimiž by mohl zabránit ústavně diskonformní situaci, kdy o právní věci stěžovatele rozhodne podjatý RSHK. Podle stěžovatele není pochyb o tom, že řízení před RSHK bude meritorně ukončeno dříve nežli řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1. S odkazem na judikaturu obecných soudů namítá, že v řízení dle §31 RozŘ se nelze účinně domoci zrušení rozhodčího nálezu pro namítanou podjatost soudce/rozhodčího soudu, neboť tento důvod není obsažen v taxativním výčtu zákonných zrušovacích důvodů. Jedinou zákonnou cestou, jak se lze ubránit tomu, aby podjatý rozhodce vydal proti stěžovateli rozhodčí nález, je skrze shora zmíněné řízení před obvodním soudem, které musí s ohledem na okolnosti případu proběhnout s maximálním urychlením. Jakékoliv průtahy řízení před obecným soudem, přezkoumávajícím podjatost rozhodce mají negativní dopad na stěžovatele, neboť je mu upíráno právo na spravedlivý proces.
Obvodní soud dne 22. 12. 2020 nařídil jednání ve věci na 6. 5. 2021, což považuje stěžovatel za nepřiměřené, neboť rozhodčí soud může v jeho věci prakticky kdykoliv rozhodnout (z veřejně přístupné databáze infosoud na portálu justice.cz se podává, že další jednání je nařízeno na 19. 8. 2021). Stěžovatel odmítá argumentaci městského soudu, podle níž byl požadovaný úkon již proveden a tudíž je namístě návrh stěžovatele zamítnout. V případě, že by obecné soudy při rychlosti rozhodování o otázce podjatosti rozhodce nebraly v potaz okolnosti toho kterého případu, docházelo by podle stěžovatele k vyprázdnění institutu řízení podle §12 odst. 2 RozŘ.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze v projednávané věci ztrácet ze zřetele podstatu napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. To platí zvláště za situace, kdy stěžovatel akcentuje faktické a právní dopady výsledku rozhodnutí o podjatosti rozhodce na rozhodčí řízení, jehož je stěžovatel účastníkem. Stěžovatel se zjednodušeně řečeno domáhá toho, aby obecné soudy při svém rozhodování o námitce podjatosti rozhodce či rozhodčího soudu, přizpůsobily rychlost svého rozhodování té skutečnosti, že vznesení námitky podjatosti v rozhodčím řízení není výslovně spojeno s provedením pouhých neodkladných úkonů ve věci, jako je tomu např. v občanském soudním řízení. Stěžovatel se tak fakticky snaží přenést na obecné soudy důsledky aplikace zákona o rozhodčím řízení, pro jehož využití se sám rozhodl.
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věcí není podstatné to, zda rychlost rozhodování příslušného obvodního soudu odpovídá potřebám stěžovatele v souvisejícím rozhodčím řízení, ale to, zda postup soudu je souladný s objektivními kautelami spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích vyplývá, že umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy řízení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Jeho účelem není umožnit stěžovateli, aby mohl donutit rozhodující soudce k provedení libovolných úkonů v souladu s přáním stěžovatele, a to bez jakékoliv vazby na existenci průtahů v řízení.
Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze se podává, že tento se činností obvodního soudu ve věci evidované u něj pod sp. zn. 26 C 164/2020 podrobně zabýval, přičemž stran výčtu jednotlivých úkonů lze odkázat na ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stěžovatel považuje lhůtu mezi 22. 12. 2020 a 6. 5. 2021 za nepřiměřenou, nicméně přehlíží, že obvodní soud provedl ve věci celou řadu úkonů (bylo rozhodováno např. o dvou předběžných opatřeních) a nelze tak dospět k závěru, že by si procesní stav věci vyžadoval postup dle §174a zákona o soudech a soudcích. Navíc, Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v době, kdy se stěžovatel domáhal stanovení lhůty k nařízení jednání, bylo toto již nařízeno (k tomu srov. §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích). Městský soud pak zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že odvolacímu soudu je třeba poskytnout procesní prostor pro rozhodnutí o odvolání stěžovatele ve věci předběžného opatření. Podle náhledu Ústavního soudu jsou závěry Městského soudu v Praze racionální, logické a řádně odůvodněné. Z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění Ústavní soud dále konstatuje, že i v situaci, kdy by obvodní soud rozhodoval v řádu dnů, jak požaduje stěžovatel, nelze zabránit tomu, aby příslušný rozhodce či rozhodčí soud nerozhodl ve věci samé dříve, než bude rozhodnuto o jeho podjatosti. Z uvedeného plyne, že se nejedná o deficit v činnosti obecných soudů, ale spíše právní úpravy týkající se rozhodčího řízení.
V souvislosti s uvedeným Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. I ÚS 3227/2007, v němž mimo jiné konstatoval, že "projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo". Jinými slovy řečeno, rozhodčí řízení není v plném rozsahu vyňato z účinků čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Úkolem rozhodce je nastolení právního míru mezi účastníky řízení, a to při zachování základních atributů spravedlivého procesu. Z toho důvodu by měl rozhodce při výkonu své funkce postupovat tak, aby základní procesní práva účastníků zůstala v průběhu řízení nedotčena. Zákon o rozhodčím řízení sice nestanoví bližší postup, jak si má rozhodce počínat v případě námitky jeho podjatosti, to však ještě neznamená, že si může počínat libovolně. Zákonodárce v ustanovení §12 RozŘ dal zřetelně najevo, že věc nemá být rozhodována osobou podjatou. Je tedy na osobě rozhodce, aby svou funkci vykonával způsobem naplňujícím smysl a účel ustanovení §12 RozŘ. V obecné rovině lze konstatovat, že požadavek na nepodjatost osoby vybavené rozhodujícími pravomocemi je vlastní procesním předpisům napříč celým právním řádem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu